Před pár dny jsme oslavili první měsíc na cestě! A každá poctivá oslava si krom panákové smrště, podupaných konfet a tancování na stole, zaslouží i pořádný přípitek. Ten náš budiž v podobě tohoto krátkého zamyšlení nad naší dosavadní cestou. 

V kolech máme už přes 5000 km, tak polovinu z toho v mílích. Projeli jsme několik kanadských provincií a několik amerických států a zdá se, že si pomalu nacházíme jakýsi rytmus. Jak my, tak i děti začínají chápat, že ta malá plechovka na kolech a vše v ní, je náš domov, a že to vlastně stačí. Je až s podivem, jak rychle se nám podařilo minimalizovat, v porovnání s naším bruselským blahobytem, celou naši domácnost. Dokonce máme pořád nějaké to místo volné (ale psst!). 

Věřím, že to je tím, že to, co by nám mělo zdánlivě chybět v blahobytu a pohodlí klasického domova si zatím celkem úspěšně vynahrazujeme tím, co se odehrává za našimi okny, tou proměňující se krajinou, zážitky a novými zkušenostmi, a těmi krátkými, ale ve směs vřelými setkáními s jinými lidmi (většinou poté, co je zarazí naše exoticky se tvářící poznávací značka). A také tím rychlým rytmem, ve kterém se náš život nyní vlastně odehrává. 

Od té doby, co jsme v Halifaxu, na východním pobřeží Kanady, auto dostali, jsme zatím všechny noci strávili spaním v autě. Komfort velkých postelí a dětských pokojíčků nám tedy, zdá se, zatím nechybí. Jakkoliv by si asi nikdo z nás nestěžoval, kdyby šlo občas prásknout dveřmi a odejít trucovat do jiné části bytu.

Většinou spíme mimo kempy a celkem úspěšně se nám zatím daří nacházet pěkná tábořiště. Z žádného nás také zatím nikdo nevyhodil, ani se nám nepokusil ustřelit zpětné zrcátko při odjezdu z něj. Je to vlastně asi celkem úspěch, vzhledem k přístupu většiny Američanů k soukromému vlastnictví. V kempech spíme jen občas, když si chceme odpočinout od cesty a zůstat na místě více než jednu noc. Zde máme většinou k dispozici vlastní venkovní posezení a ohniště. Díky tomu se v kempech můžeme trochu více zabydlit. Člověk zde také může celkem nerušeně pozorovat místní domorodce ve svém domácím prostředí. Američani milují kempování. Do kempu jezdí většinou ve velkých přívěsech, případně se stany o velikosti menšího českého paneláku, vyzbrojeni všemi myslitelnými spreji proti hmyzu, broukům a vůbec všemu dalšímu živému. Nakopnou generátory, přenosné ledničky zaplní ledem a limonádou a na ohni si umučí zmrazené hamburgery a párky. Je to zábava, ale člověk je po pár dnech v kempu zase rád na chvíli v divočině. 

Je tu také docela draho. Nevím proč jsme si mysleli, že to tak nebude. A tak musíme celkem důsledně přemýšlet o tom, za co utrácíme.  Je to po pravdě sice otrava a velká změna, obzvlášť v porovnání s naším bývalým super komfortním životem v Bruselu, ale myslím, že vlastně k dobrému. Emma začíná chápat, že nemůže mít vše, co se jí zlíbí (jakkoliv jsme se snažili o to samé i dříve) a to nejen proto, že se nám to nevejde do auta, ale prostě proto, že si to nemůžeme tak úplně dovolit. No a ono se to vlastně netýká jen Emmy…

A tak jako správní Američané, si jednou za čas uděláme rodinný výlet do Wallmartu, místního supermarketového řetězce a lovíme výhodné nabídky. Tedy popravdě, mnohem větší výzvou je najít taková balení, která se nám vejdou do naší mini ledničky a mini spižírny (třeba mléko – prodává se po galonech (3,8L), vajíčka minimálně po 18ti, toaletní papír po 20 a více ruličkách nebo třeba maso v objemu pro menší armádu). Objevujeme také prapodivné výstřednosti, kterými se místní domorodci evidentně rádi živí – tak třeba zmrzlina se slaninou, klobásy s javorovým sirupem nebo pivo již smíchané s rajčatovým džusem a chilli. Nedivil bych se, kdyby to jedli všechno dohromady. A s Kikou vedeme nelítostný souboj o to, komu se podaří nalézt chleba, který by alespoň z dálky připomínal ten náš (a nebyl sladký). 

A jak jsme od začátku předpokládali, největší výzvou je zatím vlastně to, proč jsme tuto cestu chtěli uskutečnit (krom toho abyste nám všichni záviděli, samozřejmě) – tedy pro neředěnou, nebo možná lépe v koncentrátu podávanou dávku rodinného života a pro silnější napojení na naše děti. Učíme se to, často je to zábava a často je to taky velká a únavná otrava. První dva týdny jsme s Kikou chodili spát spolu s dětmi. Ono se to nezdá, ale to nomádství a rodičovství na plný úvazek je celkem fuška. 

Je na každý pád úžasné, jak dobře se tomuto našemu novému životu Emma i Vilém přizpůsobili. Přijde mi, jakoby si vlastně ani nevšimli, že najednou bydlíme na třech metrech čtverečních, že tu nemají svůj okruh přátel a rodiny (ještě, že existuje skype) ani armádu plyšáků, že spíme každou chvíli na jiném místě, že se tu mluví jinou řečí, a že součástí každodenní rutiny je sednout do auta a jet zase o kus dál. Vlastně je za to dost obdivuji.

A pak jsme tu my – rodiče. Lhal bych, kdybych tvrdil, že je to vždycky velká zábava. Není. Ale je to tak v pořádku. Ta změna je totiž nakonec asi mnohem drastičtější pro nás než pro děti. Najednou máme jen minimum času sami pro sebe, nemůžeme utéct do kanceláře nebo jinam a nejde odevzdat Emmu do školky a jít na kávičku (na to jsme mi úředníci specialisté, že). 

S Emmou je to obecně o něco jednodušší, přeci jen už tak nějak chápe, co se kolem děje a dokáže ocenit když se kolem mihne bizon nebo jiná cizokrajná zvířena. S Vilíkem je o něco těžší pořízení neb s ním zatím ještě není příliš rozumná řeč, preferuje křik před básní nebo meditací a taky je to beran. 

Jak jsem už zmínil, často je to velká legrace, ale někdy je to (i proto) hodně únavné. Pak si jeden z nás musí jít zaběhat nebo utéct na delší procházku, někdy se přetahujme o to, kdo bude vařit a kdo bavit děti. Občas se na sebe mračíme, ale většinou to naštěstí nikomu z nás nevydrží moc dlouho.

Myslím, že se ten kočovný život všichni postupně učíme, a že těch momentů, kdy by to člověk nejlépe zabalil a vrátil se zpátky do toho „normálního“ a v mnohém značně pohodlnějšího života ubývá a pocitu, že to byl fakt dobrý nápad neustále přibývá. 

Zatím to každopádně byla docela jízda. Ve všech významech toho slova. Začínali jsme na studeném a deštivém atlantském pobřeží kanady s nejasnou představou, jak to všechno vlastně půjde a postupně se probojovali až do amerických prérií, kdy už tak nějak intuitivně fungujeme, když jdeme „domů“, míříme všichni automaticky k autu a těšíme se, co nám přinesou další dny. 

A ještě pár statistik pro milovníky čísel (k 5. 7. 2023): 

• Dnů na cestě: 36
• Najeto 5496 kilometrů
• Probádali jsme 4 kanadské provincie a
• 5 amerických států
• 26 dní bez normální postele 
• 36 dní prospáno v autě celkem
• Chlebů bez cukru: 0