Upozornění: článek je parádní ukázkou stereotypizace a nekorektnosti (způsobeno pravděpodobně nedostatkem kvalitního chleba).

Cestování po severní Americe je zatím vcelku velká zábava. Obzvlášť pro nás, pro Evropany. A člověk nemusí být v nějakém vyhlášeném národním parku nebo velkém městě, aby se zabavil. Nejzajímavější (a nejzábavnější) nám asi totiž zatím přijdou samotní Američani a americká kultura.

Začíná to samozřejmě tím, že si musíte projít starým dobrým kulturním šokem z toho, jak je to tu všechno tak trochu jiné. Podobné, ale jiné. Instinktivně si myslíte, že byste všemu kolem měli rozumět, ale ne.

Už řízení auta je ze začátku trochu matoucí. Američané například neznají přednost zprava (nepletu-li se, přednost má ten, kdo na danou křižovatku dorazil první – ale doteď si tím nejsem zcela jistý) a třeba semafory bývají až za křižovatkou, což našince svádí k tomu zastavit na červenou až uprostřed křižovatky. Nebo dodržování pravidel – kdo by si myslel, že je potřeba všechny pořád dodržovat?

Všechno je tu taky příšerně veliké, a to od vzdáleností, přes porce jídla nebo zmrzliny až po auta, včetně těch obytných – podle amerických měřítek jezdíme v podstatě v angličáku. 

Člověk si tu sice nekoupí normální chleba (zase ten chleba), ale za to si tu může pořídit střelnou zbraň i v květinářství, v supermarketu nebo na benzínové pumpě. Většina infrastruktury je tu celkem stará – od letišť až po dálnice (je vidět že tu s tím začali o něco dříve než v Evropě), ale bezkontaktní platby kartou jsou tu mnohdy ještě celkem novinkou. Vzpomínáte ještě na podepisování účtenky při platbě kartou?  

Průměrný Američan je z podstaty velmi zdvořilý, slovo „excuse me“ musí říct alespoň 150krát za den, jinak by večer nebyl ve své kůži. Každý se na vás pořád usmívá (nás Čechy to z míry vyvede především u personálu za přepážkami nebo za kasou). Každou chvíli se s vámi dává někdo do řeči, dokonce je zajímá (zdá se, že upřímně) odkud pocházíte a co tu děláte.

Většina Američanů je taky velmi hrdá, že jsou Američany. Důvodů mají nespočet, ale zdá se, že jde o základní element, který americkou spolčenost tmelí jako poctivě svařený javorový sirup. Americké vlajky tu nosí po kapsách, vlajky rozměru fotbalového hřiště pak vlají snad před každým domem a výroba nálepek s heslem „Proud to be American“ musí uživit alespoň dvě vetší čínská města. 

A jakkoliv nám to připadá vlastně celé trochu směšné a především asi nepochopitelné, je to také vlastně ohromně zajímavé. Prosycuje to totiž Ameriku jako cukr místní chleba (hrůza, jako fakt), bublá to všude jako výfuk motocyklu Harley and Davidson a lepí to jako dobře rozpečený maršmeloun. Bez toho by asi nešla takhle velká a v mnohém jiném velmi různorodá země ani udržet pohromadě. 

V neposlední řadě, většina Američanů také v něco věří. Většinou v (křesťanského) boha, často pak návdavkem také v Trumpa, chemtrails, (absolutní) svobodu a/nebo geoengineering   (tedy že globální oteplování je nástrojem CIA na ovládnutí světa). 

Běžný Američan pak také často trpí neodbytným pocitem, že USA už tak úplně není tou nejmocnější zemí planety, což však nehezky kazí radost z těch krásně povlávajících vlajek na dokonale zastřiženém trávníku a mám neblahé tušení, že to také bude tím důvodem, proč stále více Američanů, krom v boha, věří třeba právě v Trumpa. 

A tak když se s tímhle vším člověk po nějaké době trochu sžije, začíná pomalu dostávat chuť třeba i na vafli s kuřetem a javorovým sirupem nebo pivo s chilli omáčkou (na ten chleba zapomeňte), stále častěji zařazuje do svého slovníku výrazy jako „wow that’s amazing“ nebo „you have the best day too“ a to i v situacích, v kterých by to v Česku nutně muselo znamenat jedině drzou provokaci a přemýšlí, jestli by si přeci jen neměl na auto přilepit alespoň malou českou (nebo evropskou?) vlaječku. 

A tak jak se pomalu prokousáváme severoamerickým kontinentem na západ, uživíme si, vedle prérií, hor a gejzírů také tohle malé kulturně-civilizační dobrodružství a jsme rádi, že se pořád ještě máme čemu divit.