Jsme na cestě už dva měsíce, na nový životní styl jsme si už celkem zvykli (oblíbená otázka Viléma kdykoliv nastartuji auto je “tatínko, teď jedeme kam”?) a je tedy na čase začít psát také náš zápisník z cest…

A začnu trochu ze široka. Tohle naše velké dobrodružství totiž začalo dlouho předtím, než jsme se na samotnou cestu vydali. 

Dlouho jsme o tom jen mluvili a snili a přes rok jsme stavěli naše obytné auto (rozuměj nechali si postavit), které nás mělo na cestě doprovázet. Myslím, že v té době jsme to stále brali spíše jen jako takovou hříčku, něco co nás zabaví.

Když jsem, ale dal v práci definitivní výpověď, tak nějak nám nezbylo než se do toho pořádně pustit. Měsíce jsme strávili zjišťováním, jak lze takovou cestu kolem světa ve vlastním autě vlastně podniknout. Zjišťovali jsme, jak dostat auto přes oceán – tedy z Evropy na východní pobřeží Kanady (jde to překvapivě jednoduše, ale za to celkem draze), jaké formality jsou potřeba (i otrlého lety zkoušeného úředníka jako jsem já překvapí, kolik toho vlastně je – od víz, přes pojištění (nás i vozu), mezinárodních řidičských průkazů, celních deklarací až po letenky nebo očkování), sháněli mnohé nutné vybavení vozu a snažili se zhruba si představit, jaké to celé vlastně bude. 

Plánuji celkem rád a tak jsem si ta muka částečně i užil, méně jsem si však užíval chabé pokusy naplánovat samotnou cestu (tedy kam, kdy a jak pojedeme). Ono se to totiž moc naplánovat při tak dlouhé cestě ani nedá. Krom toho, že se to v té době celé stále jevilo velmi abstraktně, člověk netuší, kde bude chtít zůstat déle a odkud raději rychle vypadne a už vůbec neví, kdy ho zastaví nějaká nenadálá událost či příliš lákavá odbočka (například k největší sekyrce na světě). Hlavolamem také bylo poskládat jednotlivé etapy tak, aby dávaly smysl podle počasí. Vydat se na nový Zéland v našem létě nebo do Mongolska v naší zimě by si totiž pravděpodobně neužila ani rodina Eskymáků. Nakonec jsme to naplánovali zhruba takto: od června do listopadu v severní Americe (5 měsíců), následně na dva až tři měsíce na Novém Zélandu a v Austrálii (2-3 měsíce), okolo března 2024 přesun do Indie a pak hurá zpět do Evropy (5 měsíců), s návratem někdy v létě.  

Pokud jde o etapu první, nakonec jsme se pokusili na mapách severní Ameriky nakreslit hodně dlouhou čáru napříč, abychom alespoň zjistili kolik kilometrů budeme muset přibližně ujet a zda se to dá za 6 měsíců zvládnout. Vyšlo nám něco okolo 15 tisíc kilometrů – tedy tři tisíce kilometrů/měsíc. Člověk si při tom připomene, jak zrádné je zkreslení našich map a jak zatraceně velká severní Amerika, a Kanada zvláště, vlastně je. Z té tlusté čáry nyní pomalu ukrajujeme a překvapivě se jí zatím i celkem věrně držíme.

Čím více se náš odjezd blížil, tím méně jsme si byli zcela upřímně jistí, zda to není celé velká blbost. Zda by nebylo mnohem jednodušší vyrazit na tři týdny někam do Thajska nebo na Nový Zéland a pak se zase hezky v klidu vrátit domů, do školek, do práce a do bezpečí všedních dní. A asi bylo. Jenže, sami moc dobře víme, že bychom si hodně vyčítali, kdybychom to alespoň nezkusili. 

Někdy začátkem května jsme již měli skoro veškerou administrativu vyřešenou, „plán“ byl na světě a tak jsme začali balit. To samo o sobě bylo velkou zkouškou našeho odhodlání se do světa skutečně vydat. Ono totiž balit se na cestu kolem světa je hrozně složitá věc. Obzvlášť když máte velmi omezené místo v autě, před sebou všechna roční období a většinu klimatických pásem a každé z dětí trvá na alespoň pěti plyšácích, domečku pro panenky a knihovně o rozsahu menšího města. Balit se na jednosměrnou plavbu vesmírem na Mars musí být snazší – alespoň víte, že z oblečení vám bude stačit jen skafandr a že plavky můžete zaručeně nechat doma. 

Děti to celé prožívaly mnohem méně dramaticky. Vilémovi to by bylo (a je) upřímně zcela jedno a Emmě stačil příslib, že po cestě uvidíme jak medvědy, tak klokany a jinou cizokrajnou zvířenu (její požadavky se v tomto ze dne na den mění). Jistě se jí nyní víc stýská po „starém“ životě, ale tím, že bychom jí z jejího dosavadního světa vykořenili, přesunem z Bruselu do Prahy, tak jako tak, si to alespoň nemusíme tolik vyčítat.

Ale nakonec se to povedlo, ke konci května již bylo vše sbaleno, děti ostříhané a především auto už se toulalo někde ve vodách Atlantiku a tak nebylo cesty zpět.

Se všemi a se vším jsme se stihli rozloučit a s pocitem, že skutečně vyrážíme spíš na jednosměrný let na Mars, než na cestu kolem světa jsme odletěli vstříc tomuhle velkému dobrodružství.