Samotná cesta pro nás sice začíná až v Halifaxu – na východním pobřeží Kanady – kde na nás také v přístavu čeká naše dodávka, prvních pět dní naší cesty jsme však strávili rozkoukáváním v Torontu a okolí.

Největším zážitkem prvních dní byly Niagárské vodopády. Velké, hlučné, mokré a naprosto dech beroucí. Z Kanadské strany jsou vodopády mnohem lépe vidět, ku škodolibé potěše Kanaďanů. Zdá se, že řevnivost mezi Kanaďany a Spojenými státy je podobná asi jako mezi Pražáky a Brňáky :-). V Torontu panovaly tropy a tak jsme se při jízdě pod vodopády, i přes parádní křiklavě růžovou pláštěnku, pěkně osvěžili.

Za to v Halifaxu nás čekalo celkem nehezké, neřku-li hnusné sychravé počasí – lilo jako z konve, teplota se stěží přehoupla přes patnáct stupňů a vítr se obracel vždy proti nám. Ale byli jsme příšerně natěšení vyrazit. Po těch letech snění a měsících příprav jsme konečně skutečně byli na začátku téhle velké cesty. Několik dnů předtím také v okolí Halifaxu zuřily lesní požáry (což je pro tuto deštivou část Kanady poměrně netypické) a tak to asi bylo jedině dobře. Nutno říct, že náš původní plán, strávit prvních pár dní válením se na místních plážích, vzal s tímto nanejvýš podzimním počasím, za své. 

Dva dny jsme čekali, až nám ze svých spárů vydají celníci naše auto, museli vyplnit další stoh formulářů a zaplatit menší výkupné za to, aby naše ušmudlané evropské auto mohlo na místní silnice (v často dost dezolátním stavu, jak zjistíme záhy), místo rozbíjení lahve šampaňského (nechcete to riskovat) jsme vynulovali palubní počítač a mohli jsme vyrazit. 

První dva dny jsme strávili zařizováním věcí okolo dodávky (sháněním plynu na vaření, nákupem zásob a zařizováním karet do telefonů) a touláním se po půvabném, ale divokém atlantickém pobřeží Nového Skotska. To se v mnohém neliší od jiných krásných koutů světa, kde dává oceán pevnině (a lidem zde žijícím) pořádně zabrat. Pobřeží je tu rozdrobené jak drobenka na koláči a ozdobené mnohými majáky, které statečně odolávají mohutnému oceánu. Krevety a humři vám skáčou z moře přímo na talíř a zbloudilými dušemi z Titaniku se to tu jen hemží. 

Naší první noc jsme proto nemohli strávit jinak, než u majáku ve fotogenické rybářské zátoce Peggy’s Cove. Ta zátoka je sice místem tuze turistickým, ale výhodou života v dodávce je také to, že jakmile se navečer většina denních návštěvníků vydá zpět do svých hotelů a domovů máte mnohá krásná místa jen a jen pro sebe (ačkoliv člověk si na tu náhlou změnu a z čista jasna opuštěná parkoviště (která najednou vypadají tak prázdně a smutně) musí nejdřív trochu zvyknout a nebát se).

O co je pobřeží Nového Skotska krásnější a divočejší, o to nudnější je jeho vnitrozemí, které je placaté jak rozšláplá brambora a zalesněné přikrslými stromky, které, zdá se, nikdy pořádně nedorostou. Prvních asi dvě stě kilometrů si však vystačíme s pozorováním místních silničních mravů a výskáním pokaždé, když uvidíme ceduli „pozor los“. Člověku občas stačí málo.

Podobně „zábavná“ je i krajina Nového Brunšvíku, kam se naše kroky ubíraly následně. I zde se však dá narazit na zastavení hodné atrakce, v tomto případě konkrétně na fosílie na (mořském) dně zálivu Fundy. I díky jednomu z největších přílivů a odlivů na světě, který se v tomto velmi dlouhém a krytém zálivu každý den odehrává, se zde totiž v mnoha vrstvách břidlice zachovalo úžasné množství zkamenělin všech tvarů a velikostí a místní UNESCO Joggins Fossil Centre jich má pak na odiv nekonečné množství. Děti to celkem bavilo (nás asi o něco víc), jakkoliv bylo nemožné jim vysvětlit čím jsou tyhle miliony let staré šutry tak důležité a co vlastně znamená, když je něco staré, natož pak miliony let. To ostatně dává zabrat i nám.  

V Novém Brunšvíku jsme ještě zvládli výlet do národního parku Fundy na pobřeží této stejnojmenné zátoky a večer si za odměnu opéct náš první maršmeloun. Zažít jeden s novodobých divů světa v podobě magnetického kopce, který dokáže působením magnetického pole Země vytáhnout auto při vypnutém motoru do kopce, což se následně ukázalo jako velký podvod, respektive prezentováno jako „unikátní optický klam“, když jsme se začali podivovat nad tím, že se naše auto po zabrzdění v půlce toho kopce již znovu nerozjelo. A vstupné nám nikdo vrátit nechtěl. Navštívili jsme městečko Nackawic, které se pyšní absurdním monumentem v podobě největší sekyrky na světě, avšak zároveň hostí chutný řemeslný pivovar, kde nás nechali přespat hezky u řeky zadarmo a navštívili jiné městečko (Hartland), kde pro změnu mají nejdelší zastřešený most a zároveň továrnu na slané brambůrky, kam si můžete zaskočit na ochutnávku (což naše dětičky kvitovali s povděkem a my si tak elegantně odbyli přípravu oběda) a nakonec zvládli přejet do provincie Quebec.

Provincie Quebec je velmi specifická, použiju-li tento šarmantní eufemismus. Nejdříve vás přivítá změna času – což jsme po pravdě uvítali, neb jsme díky tomu nezmeškali otevírací dobu vyhlášené sýrárny, kam jsme měli namířeno. Ale je to pro našince celkem novinka šinout si to takhle po dálnici a z čista jasna přijít k hodince k dobru.

Co jsme uvítali méně bylo to jak je Quebec příšerně francouzský. A to opravdu hodně. To se krom dobrých sýrů, vína a baget bohužel projevuje především tím, že z čista jasna nikdo nemluví anglicky (nebo s tak šíleným přízvukem, že by bylo efektivnější používat maňáska na ruce), všichni jsou po francouzsku trochu nevrlí a dost nafrnění a angličtina zcela zmizí i z cedulí a popisků (což je zajímavý kontrast oproti zbytku Kanady, kde je vše povětšinou dvojjazyčně). Rodič na plný úvazek pak na druhou stranu uvítá všeobecnou dostupnost alkoholických nápojů – na rozdíl od zbytku Kanady, kde musíte otravně a potupně pátrat po licencovaných kořalkárnách.

Quebec si tak snaží od zbytku Kanady držet náležitý odstup v mnohém. Myslím, že kdyby mohli, tak se z mapy Kanady vystřihnou a přilepí k Evropě, respektive k Francii.

V Quebecu jsme nakonec strávili jen pár dní, navštívili Quebec, Otavu a velmi okrajově Montreál a mezitím strávili jeden den na jahodové farmě, kterou zde založili během osidlování Kanady, v polovině 18. stolení, právě osadníci z Francie.

Město Quebec, které je ve všech turistických brožurkách inzerováno jako „architektonický klenot, který na západ od Evropy nenajdete“, nás nakonec příliš nezaujal. Což bude asi právě tím, že je to taková miniaturní kopie Evropy pozdního devatenáctého století, a to včetně davů turistů, kteří poctivě obdivují těch pět křivolakých uliček, které zde mají. A taky tím, že zde Emma ztropila ohromnou scénu (jistě největší na západ od Evropy), když jsme jí odmítli koupit ohromně kýčového plyšáka. 

Je ale pravda, že nyní, když už jsme tu přes dva měsíce, nás začíná občas dost dojímat, když náhodou narazíme na vícepatrovou budovu z kamene, která je starší alespoň padesáti let. Možná, že kdybychom do Quebecu dorazili až nyní (a vyhnuli se obchodům se suvenýry) docenili bychom jej více.

Montreal jsme nakonec vynechali, resp. jsme z něj viděli jen bazén, kde jsme se po dlouhé době vysprchovali, namydlili a odmočili se v teplé vodě. Emma i Vilém bazény zbožňují, Kika vlastně taky, neb si v nich může pohodlně umýt vlasy, a tak do nich zavítáváme celkem často. (Kika říká: Pokud by zrovna nebylo 17 stupňů s deštěm, nebo byl ten bazén krytý, užili bychom si to všichni ještě o trošičku víc. Adam dodává: tenhle drobný nedostatek jsem ale napravil hned následující den při návštěvě jiného bazénu, tentokrát i se střechou, v Otavě).

O co méně se nám líbilo v Quebecu, o to víc se nám líbilo v Otavě. Ta na nás působila mnohem uvolněněji a pohodověji a podezřele pěkně to tam vonělo (což byl dost možná efekt té návštěvy bazénu den předtím…). Otava má každopádně spoustu parků, skrze centrum se plazí řeka (tvořící přirozenou hranici mezi provinciemi Quebec a Ontário) a hlavně skvělé muzeum původní indiánské i moderní kanadské historie a kultury (včetně parádního dětského muzea), kde jsme strávili v podstatě celý den. Ten druhý pak touláním se po městě, na kafíčku a na obědě, který byl znamenitý, a to především proto, že jsme si ho nemuseli vařit sami. 

Poslední zastávkou našeho tažení napříč východní Kanadou pak byl státní park Algonquin v Ontáriu (jak v Kanadě, tak ve Státech rozlišují mezi národními parky a státními/provinčními parky, jde však v podstatě o to samé – musíte si zaplatit vstup a bát se mědvědů). Plán byl jasný: užít si trochu zábavy pěkně po kanadsku: kempování, kánoe, grilování (maršmelounů samozřejmě) a seznamováním se s místní medvědí honorací.

V Algonquinu jsme takto strávili tři líné dny v malém kempu přímo u jezera a bylo to poprvé od té doby co jsme vyjeli, kdy jsme na jednom místě strávili víc než jednu noc. Byla to popravdě úleva, neb jsme za sebou měli již celkem dost kilometrů a taková malá dovolená se nám všem i našim otlačeným zadkům moc zamlouvala. O trochu méně se nám zamlouvalo to, že celá oblast je nejen populárním místem pro odpočinek, ale také snad největší kanadskou líhní krvelačných komárů, kterým byly nám dostupné repelenty jen pro smích. V celém Ontáriu byl také zákaz rozdělávání ohňů (to je zde přes léto skoro všude), takže jsme je nemohli ani vykouřit, ani vyslat kouřovými signály žádost o pomoc.

Na závěr prvního měsíce naší „jízdy“ jsme se již jen stihli přesunout přes kanadsko-americké hranice do státu Michigen, asi 600 km na západ od výše zmíněného parku. Úplně nám nevyšla naše snaha o úplný noční přejezd neb Vilém začal kolem půlnoci stávkovat a dožadovat se spaní v poloze horizontální, ale i tak jsme úspěšně absolvovali větší část téhle celkem nezáživné štreky večer, s dětmi v pyžámkách chrupkajících v sedačkách za námi, vstříc dalšímu dobrodružství, tentokrát na americké půdě …