Když se na pozemní hranici mezi Kanadou a USA zjevíte s cizokrajným pasem, ze země kterou si místní pletou v lepším případě s Československem, v horším případě s Čečnou a ještě k tomu s vozem s poznávací značkou z téže země na druhé straně světa, vzbudí to zákonitě rozruch. 

Faktem je, že my jsme si v Evropě na hraniční kontroly už dost odvykli (díky bohu), a tak nás trochu překvapilo, když jsme byli na hranici mezi Kanadou a USA (ve městě Sault Ste. Marie) místní pohraniční stráží odstaveni k zevrubné kontrole všech našich dokumentů. Jenže já jsem tak říkajíc od fochu, a tak jsme byli samozřejmě řádně připraveni. Pas platný, víza vyřízena, místní pojištění za dodávku zaplaceno a potraviny, které se nesmějí přes hranice převážet, zastrkány hluboko do spodního prádla. Pak už stačilo jen otiskat všechny naše končetiny do místního registračního systému (NSA si jistě smlsla), přísahat na všechny svaté, že se v USA určitě neusadíme ani nespácháme teroristický čin a byli jsme slavnostně vpuštěni do USA, do státu Michigan.

Před námi byla poměrně dlouhá štreka napříč americkým severozápadem, spousty hodin řízení (ačkoliv jedete skoro pořád rovně) uprostřed kukuřičných polí a pastvin US prime beef a tak jsme se rozhodli začít odpočinkem na písečných plážích jezera Superior. Brožury nelhaly, jeho pobřeží skutečně vypadá skoro jako v Karibiku. Ze snění jsme se však velmi rychle probudili, jakmile jsme do průzračných vod jezera strčili palec. Evidentně jsme totiž dávali v zeměpise pramálo pozor, jinak bychom věděli, že jezero Superior je pověstné svou extrémně studenou vodu, což jest dáno především jeho velkou hloubkou (úctyhodných 405 metrů). Zajímavým faktem, který ocení především ti z vás, kteří se chystají do soutěže Chcete být milionářem je to, že pokud byste veškerou vodu z jezera Superior vylili, voda by do výšky 30 centimetrů pokryla celý severoamerický i jihoamerický kontinent. Chápete to? 

U jezera Superior jsme se tedy příliš dlouho neohřáli a vyrazili raději na jih, a rovnou do ničím nezajímavého a naprosto normálního amerického města – do Green Bay ve Wisconsinu. Hlavním důvodem, proč jsme se zde zastavili (krom toho, že to bylo při cestě) bylo to, že zde měli prádelnu, bazén a jak jsme zjistili později, také parádní lunapark. Po cestě jsme stihli naši první návštěvu poctivého americké dineru, a tedy i první poctivý žlučníkový záchvat. 

Green Bay je skvělou ukázkou průměrného amerického města – velké široké silnice, podél kterých se do nekonečna řadí jedna obchodní hala za druhou, obří parkoviště, nadjezdy a podjezdy a nic co by alespoň vzdáleně připomínalo centrum města, tak jak ho známe my (nedejbože snad náměstí). Kolem těchto obřích obslužných tepen se pak jako mech v lese rozrůstají obytné čtvrti. Většinou přízemní domky či domy ve velmi různorodém stavu a s dosti odlišnou mírou honosnosti – od prohnilých obytných přívěsů na zpustošeném plácku až po sídla osázené věžičkami a se zahradou plnou trpaslíků, za která by se nestyděl ani Ludvík XV. 

Ale ať bydlí v zámku, v zemljance nebo třeba v obytném autě, na trochu té přízemní zábavy v podobě rachotících kolotočů, střelnic a stánků s hot-dogy má v Americe právo každý (pravděpodobně to bude jeden z prvních článků ústavy). A tak jsme ani my neodolali, nakoupili okolo tří metrů dvaceti pěti centových vstupenek a vyrazili do víru dění. Zjistili jsme, že Emma miluje rychle se točící řetízkové kolotoče, ideálně vysoko v oblacích a Adamovi nezbývá, než lítat blízko oběžné dráhy s ní. Vilém se bojí i na labutích, což Kika kvituje s povděkem neb i na ruském kole dostává panické záchvaty, volá po kyslíkové masce a schovává se pod lavičkou až do úplného zastavení. Já jsem se, povzbuzen úspěchy na řetízkáči (nepoblinkal jsem se, ani jsem nevyskočil za jízdy) dokonce odvážil i na místní horskou dráhu. Že je celá ze dřeva mi bohužel došlo až v okamžiku, kdy jsme se rozjížděli….

Ale cestování kolem světa není jen o tom si užívat na kolotočích nebo v bazénu. A tak jsme se museli probudit z amerického snu a vyrazit dál. Namířeno jsme měli do Minneapolis a pak do Prahy. Do Nové Prahy.

Příjezd do Minneapolis byl celkem divoký, podnikli jsme jeden z našich „oblíbených“ nočních přejezdů, ale parádní místo na spaní blízko centra města, které jsme si předem vytipovali (přes nomádskou aplikaci, kterou jinak běžně a úspěšně používáme) vypadalo ve skutečnosti jako scéna z Batmanova Gothamu: na pozadí panoramatu nočního velkoměsta stálo zaparkované vyrabované auto plné odpadků a u druhého, asi stále pojízdného vraku, se očividně zrovna odehrával nějaký velmi nekalý obchod. Všude se válela spousta rozbitého skla a mezi tím na zemi pochrupkávala, obalena množstvím zavazadel, nějaká dvě individua. Na netopýra v pláštěnce jsme raději nečekali a rychle mazali pryč. Nakonec jsme se uchýlili do jedné z lepších rezidenčních čtvrtí na kopci nad řekou, doufaje, že nás nějaká místní neigborough watch nad ránem nevyhodí. Nevyhodila. Přežili jsme. 

V Minneapolis toho vlastně moc není. Ale už se nám zastesklo po pořádném městě, pořádné kávičce a pořádném jídle. Krom toho jsem tady byl, shodou okolností, v roce 2016, tak jsem se mohl před dětmi vytahovat, že to tam vlastně znám. Minneapolis je zajímavé asi jen tím, že kvůli krutým zimám vystavěli mezi jednotlivými budovami kryté průchody, a tak můžete centrem města projít, aniž byste vkročili na ulici. Celkem zde mají těchto průchodů na patnáct kilometrů. A ono se to celkem hodí i v létě. Nás v Minneapolis zastihlo nepěkných 33 stupňů, ještě k tomu s příchutí připáleného javorového sirupu, neb celé město bylo zahaleno v kouři z kanadských lesních požárů. 

Z Minneapolis jsme zamířili do dalšího „velkoměsta“, tedy do nedaleké New Prague (čti ňů prejg), kterou založili na konci devatenáctého století emigranti z Čech. Mnoho Čechů zde již věru nepotkáte a zdá se, že místní Pražané o svém původu už příliš neví a ani se tím nezabývají. Narazili jsme zde však na místní paní učitelku Stacey, která, než šla do důchodu, prý dbala na to, aby všichni absolventi místní novopražské střední školy uměli alespoň pár českých frází. Na dotaz, které to jsou odpověděla: 1) Jak se máš? / dobře, 2) dej mi hubičku a 3) dám ti facku. Ideální základ pro založení autentické české rodinky v Novém Světě…

Jinak na ulicích stále vidíte na vývěsních štítech česká příjmení a jedním z mála dochovávaných přímých odkazů na domovinu jsou zde evidentně pořád oblíbené “kolacky”, tedy buchty. V množném čísle pak “kolackys”. Byly překvapivě dobré a prý tu pro ně mají i festival. 

V místní “české pekárně” k obědu podávali polévku pod tajemným názvem “vomacka”, kterou jsme po nabídnuté ochutnávce úspěšně identifikovali jako fazole na kyselo s bramborem, zde podáváno jako hustá polévka, vše v jednom. Prostě skoro jako doma.

Ale i Nové Praze jsme museli dát brzy valem a kvapem valit dál. Měli jsme totiž především namířeno do vyhlášených národních parků na severozápadě USA a to byla ještě pěkná dálka.

Cestou jsme tak přibržďovali jen v nejnutnějších případech – třeba když jsme potřebovali opravit dobíjení vestavbové baterie nebo navštívit falešné historické wild west městečko. Cesta se táhne napříč jižní Dakotou a nekonečnými prériemi, většinou ne příliš zajímavými. Rodáci z Poděbradska by si však jistě přišli na své.

Kika si třeba dálnici I-90, po které jsme vlastně celou dobu jeli, velmi oblíbila. Kde jinde se vám poštěstí, že vjede na dálnici, nastavíte tempomat na 70 mph (nervydrásajících 112 kmh) a nemusíte ani pohnout volantem až dokud se vám nechce čůrat, nebo není čas jít spát.

Na brzdu jsme tedy pořádně dupli až asi po 800 kilometrech (ehm 460 mílích), když jsme vjeli do národního parku Badlands. Název Badlands dali místu v 17. století při svých výpravách francouzští průzkumníci. Zřejmě proto, že jde o místo, kde neteče téměř žádná voda, je tu nesnesitelné vedro a jedinou potravou jste vy pumám, chřestýšům nebo vlkům. A pokud se v nekonečném bludišti jednou ztratíte, dostanete se pryč pravděpodobně pouze v podobě jistě elegantní fosílie. 

Jinak je to však místo naprosto úchvatné. Většina skal a kaňonů je zahloubena pod úroveň prérií. A tak, pokud zrovna nejste orlem skalním, celý národní park není z dálky vůbec vidět. V Badlands jsme strávili dva dny, nachodili celkem dost kilometrů a viděli naše první psouny (taková větší pozemní veverka, tuze roztomilý hlodavec, který se psem nemá nic společného) a první stádo divokých bizonů. 

A pokud jste si mysleli, že bizoni jsou v Americe něco jako v Čechách vrabci na jabloních, tak věřte, že jste na omylu. Tedy, než dorazil do severní Ameriky „pokrok“ v podobě bílého muže, skutečně tomu tak bylo. Bílý muž je však stihl během prvních sto let své přítomnosti v regionu téměř vyhladit. Z části proto, že jejich maso je skutečně lahodné a z části proto, že se jejich systematickým vyvražďováním snažil zlomit (rozuměj vyhladovět) místní vzpurné divochy (rozuměj Indiány).

Pak už nás ale čekaly nedaleké Black Hills. A Black Hills jsou další dobrou ukázkou a snad i připomínkou toho jak nehezky, neřku-li naprosto příšerně, se naši předci k místním domorodým obyvatelům, tedy k Indiánům, chovali. 

Black Hills byly od pradávna pro mnoho indiánských kmenů, především z řad Siouxů a Lakotů, posvátným územím. Šlo také o jednu z prvních rezervací, respektive o speciálně určené území, kam byli Indiáni po vzájemné dohodě s mladou Americkou vládou v druhé polovině 18. století přesunuti z jiných částí severozápadu, aby uvolnili místo „pokroku“ bílého muže. Tedy především kulturní nadřazenosti, železnému oři, alkoholismu, hazardu, infekčním chorobám a buranství. Pak se ale v Black Hills našlo zlato a Indiáni měli po rezervaci. A aby toho nebylo málo, ve čtyřicátých letech 20. století zde do místní skály nechali Američané pro jistotu vytesat hlavy svých čtyř otců zakladatelů (Mount Rushmore) a děti těch Indiánů, které náhodou neumřely na nějakou infekční chorobu made in Europe převezli do internátních škol na převýchovu. 

Ale nebojte, nakonec to všechno dobře dopadlo. Američané části tohoto území již převychovaným Indiánům nakonec vrátili (většinou až v devadesátých letech (!)) a ti si zde – jak jinak než v duchu pokroku – otevřeli kasina (indiánská území nepodléhají jinak platným regulím ohledně hazardu), hotely a lanovky. A aby si schladili žáhu, již ve 40. letech začali tesat do jedné ze sousedních skal svého vlastního indiána (Crazy Horse Memorial).

Přesto všechno jsou Black Hills krásné – lesy, louky, potoky a pastviny kam oko dohlédne. Trochu připomínají Malou Fatru.

Když jsme se po pár dnech z Black Hills zase vyloupli, zamířili jsme dál na západ. Po cestě jsme se ještě stihli zastavit (a obejít) u impozantní Devil’s Tower, na pár dní zakotvili a kempovali v Big Horn National Forest a spláchli prach z cest v horkých pramenech u příznačně pojmenovaného městečka Thermopolis ve Wyomingu.

Řádně odmočeni, odpočinuti a vyhřáti jsme se tak mohli pustit do dalších dobrodružství – na programu budou ikonické národní parky Grand Teton, Yellowstone a Glacier. Ale o tom zase příště!