Na nočních přejezdech, obzvlášť pokud se blížíte k některému z velkých amerických národních parků, je vždy něco slavnostního. To, že my už se k národnímu park Grand Teton blížíme, bylo poznat nejen podle stále se zvyšujícího počtu dopravních značek a upozornění, že můžeme na cestě potkat divou zvěř, ale také podle – divte se – divé zvěře, která na nás ze tmy neustále zírala. Asi to bylo tou pokročilou hodinou, ale čekal jsem, že na nás co nevidět ze tmy zamává třeba taky smrtka s kosou, nebo se za autem rozběhne dav zombie. Jak by řekli místní, bylo to trochu „spooky“. Stále častěji se také začaly objevovat cedule „pozor medvědi“ a velké světelné cedule upozorňující na to, že pokud nějakého chlupáče u silnice potkáte, rozhodně byste neměli vyslyšet svou jistojistě neodbytnou touhu z vozu vystoupit a jít si ho vyfotit pěkně zblízka. 

My nakonec ve zdraví dojeli až před brány národního parku a tam s pocitem, že na nás ze tmy stále zírá několik párů vykulených svítících očí srn a laní, v klidu usnuli. 

Ráno nás přivítalo pověstné panoráma národního parku Grand Teton. Dvanáct velkolepých štítů vyrůstajících tak trochu mimochodem z prérií amerického severozápadu. Spolu s národním parkem Yellowstone a dalšími přilehlými chráněnými územími, tvoří jeden z největších chráněných ekosystémů na světě. Přírodovědné nadšence pak jistě nepřekvapí, že celé toto území je s rozlohou přes 73 tisíc kilometrů čtverečních téměř stejně velké jako celá Česká republika. 

A tak hned jak nás sluníčko polechtalo pod fousky, nacpali jsme se dávkou hutné ovesné kaše (poznámka editorky: hustá byla přesně tak akorát, jen Adam se ještě nezbavil svého odporu k této výborné snídani. Ale časem se jistě dozvíte, že si na ni už vytvořil závislost a moc mu chutná :-)), která by stačila na postavení menší indiánské chýše, obuli se do pohorek, ověsili se rolničkami jako sáně dědy Mráze (resp. Santa Klause) a vyrazili na jeden z vyhlášených treků po místních kopcích.

Návštěvníky Krkonoš nebo jiných českých národních parčíků by v USA pravděpodobně překvapilo, že vstupy do těchto amerických parků (rovněž platí i pro Kanadu) jsou zpoplatněny. Při vjezdu tak musíte projet mýtnou branou a zaplatit. Pokud máte v plánu těchto parků obrazit více, vyplatí si pořídit roční permici, která platí na všechny americké (nebo kanadské) parky. 

Co každopádně překvapilo nás (i přes mnohá varování) bylo to, jak rušno ve většině amerických i kanadských národních parcích v létě je. Jak jsme záhy zjistili, většina kempů je vyprodána s mnoha měsíčním předstihem, parkoviště zaplněna od celkem časných ranních hodin a návštěvnická centra narvána k prasknutí. Na druhou stranu, většina z místních návštěvníků naštěstí dodržuje nepsané americké pravidlo, že z auta se vystupuje jen v opravdu nejnutnějších případech. Třeba když je potřeba poobědvat dvojitý hamburger s maxi porcí hranclí, pořídit XXXL tričko s logem parku, vyfotit medvěda nebo přestoupit na jiný dopravní prostředek.

Díky tomu pak většina treků zůstává celkem volných, obzvlášť vedou-li do kopce. Zbytek hor tak máte jen a jen pro sebe. A to byl i případ Grand Tetonu a my strávili tři pěkné dny šlapáním po okolních horách, koupáním v ledovcových jezerech a pozorováním divé zvěře. Na jednom z těchto výletů se nám také podařilo potkat našeho prvního medvěda. Můj instinkt velkého humanisty a milovníka přírody nezklamal, a tak jsem místo slzného spreje proti medvědům raději tasil fotoaparát, což medvěd náležitě ocenil, zapózoval a odešel si po svých (a my také). 

Jak již zmíněno, národní park Grand Teton je co by kamenem dohodil od dalšího vyhlášeného amerického národního parku – parku Yellowstone. Než jsme se do něj přesunuli, strávili jsme pár klidných dní u jezera Grassy Lake. To se nachází mezi oběma národními parky a díky tomu je možné u něj legálně a na divoko kempovat (což v případě samotných národních parků možné není a tak – nemáte-li rezervaci v oficiálních kempech, ideálně tak z minulého podzimu – musíte vždy na noc z parku vyjet a přespat někde za jeho hranicemi). 

Grassy Lake – měli jsme ho v podstatě celé pro sebe. Přeci jen jsme se sem museli drkocat asi půl hodiny po prašné cestě. Tři dny v klidu (až na ty příšerný komáry).

Do Yellowstonu jsme se hodně těšili. Nikdy jsme nevzali děti na představení Křižíkové fontány, trochu jsme si to samozřejmě vyčítali a tak jsem se těšil, že jim to teď vynahradíme. Byly jsme ale trochu zklamaní. Lidí zde bylo ještě víc než v Grand Tetonu, u většiny gejzírů se tvořily fronty lačných fotografů a Emmě se příliš nezamlouvalo, že to všude smrdělo jako ve Vilíkově plíně. Nakonec jsme zde proto strávili méně času, než jsme plánovali a dětem museli slíbit, že je na fontánu v Praze i tak vezmeme. Stejně to ale asi stálo za to. Je to taková pěkně barevná (a trochu smradlavá) přírodní galerie.

Po Yellowstonu nás čekal přejezd státem Montana. Namířeno jsme měli na jeho druhý konec, do dalšího národního parku – parku Glacier. Těch několik dní, které jsme v Montaně strávili jsme si, ku našemu vlastnímu překvapení, náramně užili. Především muzea, jezera, bazény (bylo zase pěkné vedro), třešně a malá, obyčejná a milá městečka (Bozeman, Helena, Missoula) byla v těch dnech v našem hledáčku. Bylo příjemné jen tak lelkovat, pomalu se sunout na sever, nasávat vůně rozpálených letních dní a cestou plivat třešňové pecky z okýnka.

Řádně odpočati, když už nám bazény i třešně začali lézt z uší, byli jsme připraveni pustit se do dobývání dalšího národního parku. Slovo „dobývání“ zde autor nevolí náhodně. Totiž, abyste mohli národním parkem Glacier projet, musíte mít zvláštní povolení. To lze získat tak, že se přesně v 8 hodin ráno přihlásíte do rezervačního systému a doufáte, že než se systém pod náporem zájmu zhroutí, podaří se vám dostat skrz a povolení na následující den získat. Povolení se vydává asi tisícovka a jsou vyprodány zhruba v 8:04. 

Nám se ho povedlo chňapnout hned na druhý pokus (tedy den po prvním pokusu) a tak nic nebránilo nechat celou Montanu za sebou a vydat se na slavnou Going-to-the-sun Road. Ta vede napříč celým parkem a jak praví průvodce „šplhá do vysoko ležících průsmyků, téměř se dotýkajíc oblak a slunce“ a kdyby to šlo, tak zajisté i oběžné dráhy (jak pravím já). Průvodce sice možná trochu přehání, ale jízda to byla parádní. I zde se nám osvědčilo, že průměrný Američan se od svého vozu vzdaluje jen s velkou nevolí, a tak jsme opět mohli pohodlně unikat davům do hor a k ledovcům. Nutno podotknout, že ačkoliv se park po ledovcích jmenuje, mnoho jich zde už není. Roztávají rychleji, než kostka ledu na rozpálené plotýnce. 

V národním parku Glacier jsme strávili několik pěkných a aktivních dní a následně opět sklouzli do (kanadských) prérií. Dětičky už měli ťapkání po horských stezkách celkem dost a my koneckonců také. 

Kousek od amerických hranic se ale nachází roztomilý kanadský provinční park Writing-on-Stone, který je, jak polopatický název napovídá, celý posetý petroglyfy. Na svědomí je mají původní domorodí obyvatelé, indiáni Černá noha (Black Foot People). Vědecké bádání přišlo s tvrzením, že tyto hravé, do místního pískovce vyškrabkané obrázky, jsou dílem komplexních rituálů těchto Černonožek. Jenže vědecké poznání není nikdy konečné a já si moc dobře pamatuji, jak vypadaly okraje většiny mých školních sešitů. A tak si myslím, že tam spíš posílali indiánští rodiče své děti si hrát, když chtěli mít chvíli klid…

Pak, jelikož se již kvapem blížil úplný konec července, šlápli jsme do pedálů a vydali se střemhlav do Calgary, kde jsme se měli již brzy setkat s Petrou a Blankou – našimi milými kamarádkami, které za námi přijeli na návštěvu. A strávit, po 54 dnech v obytném autě, jednu luxusní noc v hotelu. Ale o tom, a všech dalších dobrodružstvích, které jsme s holkami zažili, vám povyprávíme zase příště.