Calgary! Hotel! Postel! Bazén! Holky (Blanka a Petra) na návštěvě! Na tuhle naší první návštěvu se všichni hodně těšíme. Po dvou měsících na cestě, kdy jsme víc než pár vět s nikým vlastně ani neprohodili, se už nemůžeme dočkat až si zase jednou popovídáme s někým jiným, než jsme my sami . Už jsme si nějaké smysluplné konverzaci dost odvykli. Kika po večerech tajně trénuje s plyšáky (zatímco Adam nacvičuje před zrcadlem vtipné repliky.)

Po 54 nocích se také, poprvé od té doby co jsme vyjeli, vyspíme v normální posteli a Kika, jak jí znám, zmizí tak na hodinu ve sprše. Spaní mimo auto nám popravdě ale moc nechybí. Napsat, že mě nechybí ani ta sprcha nemůžu, to by se maminka zlobila…

Calgary je to jedno z těch mnoha velkých severoamerických měst, kde vlastně nic moc není. Nám ale stačí málo. A tak už to, že zde mají pěší zónu a na té pěší zóně restaurace a v jedné z nich sedíme my s naší milou návštěvou a před námi je talíř dobrého jídla a studené pivo, je naprosto dostačující.

Nic moc jiného v Calgary na programu nemáme a tak hned následující den míříme do půjčovny obytných aut, abychom mohli v nadcházejících dvou týdnech s Petrou a Blankou brázdit Kanadu společně. Nebudu lhát, ze začátku si připadáme trochu jako v Samotářích (japonská rodinka sleduje běžný život Čechů – my jsme ti Češi, holky Japonci😃), ale rychle to přejde.

Kempujeme na divoko, zasvěcujeme holky do tajů amerického nomádismu – tedy především, toho kde nabrat zadarmo vodu, kde vypustit tu špinavou, bereme je do Walmartu a po večerech jim dáváme kurz opékání maršmelounů. Je to zvláštní, skoro nám připadá, že holky přijely na návštěvu k nám domů. Beru to jako dobré znamení, že jsme na cestě skutečně už jako doma.

A ačkoliv je Calgary vstupní branou do nádherných kanadských Rockies (Skalisté hory), vyrážíme – navzdory doporučení všech průvodců – nejdříve na východ. Do kanadských prérií, do kanadských Badlands a za kanadskými dinosaury. Projíždíme vyprahlou skalnatou krajinou Alberty a těžko se chce věřit, že pár set kilometrů na západ na nás čekají ledovce, horská jezera a lesy plné medvědů. Tady na nás vyskakují především chřestýši, kosti dinosaurů a psouni. 

Stavíme v Tyrrellově královském dinosauřím museu, které je jedním z největších svého druhu na světě. Děti se krčí před obřími replikami dinosaurů a zajímají se, kde se dají tyto potvůrky vidět na živo. Snažili jsme se hodně, ale vysvětlit jim, že tyhle potvůrky jsou již 65 milionů let po smrti se nám prostě nedaří. Emma se obvykle zeptá, zda v té době byla už babička na světě nebo jestli jsem byl tenkrát ještě hodně malý. Na sarkastickou odpověď typu „ano, to jsem byl skutečně ještě hodně malý“ vykřikne nadšeně „tak to už musí být hodně dávno“ a jdeme dál 😅.

Pak už ale stáčíme kormidlo a vyrážíme do hor, ochladit se, poškádlit pár mědvědů a provětrat pohorky. Míříme do národních parků Banff a Jaspers. Brzy zjišťujeme, že je zde lidí snad ještě více než v parcích na druhé straně hranice a že i zde nebude jen tak prorvat se davy. Jak už ale víme, ty se zdržují v naprosté většině v bezpečné blízkosti restaurací, obchodů se suvenýry a v každém případě na dosah od svých vozů, a tak je na našich výšlapech do kopců necháváme rychle za sebou. Ledovců je tu pořád ještě o něco víc než na americké straně a tak neváháme a míříme k nim. Jinak parádní výhledy nám tentokráte trochu kazí všudypřítomný kouř z lesních požárů, které tu někde stále hoří. Toto léto je Kanada celá v plamenech a je to znát.

Jako obvykle je také trochu oříšek, nebo spíše pořádný kokosový ořech, najít místo na spaní. Kempy jsou beznadějně vyprodané a tak musíme na večer z parků vyjíždět a spát nadivoko. Ne vždy je to na škodu neb tato místa mají často daleko příjemnější atmosféru než přeplněné a hlučné kempy. Holkám prý sice chybí sprcha a nějak se jim ty ledovcové řeky a jezera ke koupeli nezamlouvají, ale to se jistě poddá… Jedno slunné odpoledne se necháváme vyvézt kus cesty lanovkou a Vilém je z této létající tramvaje nadšený. Všude rostou houby, hrozně se nám chce je sbírat, ale trochu se bojíme, aby ze smaženice nebyla spíše polízanice. Naše houbařská srdce trpí.

Mezi národními parky Banff a Jaspers vede proslulá Icefiled Parkway. Ta se klikatí podél divokých horských řek a ledovcových jezer, mezi vysokými štíty a ledovci a je údajně jednou z nejfotogeničtějších v celé severní Americe. Asi na tom něco bude, neb naše frekvence zastávek, abychom něco fotili se výrazně zvýší a naše průměrná rychlost se povážlivě sníží.  Nás to ale baví, děti o trochu méně. Jeden ledovec by jim stačil, teď by zas mohla přijít na řadu třeba zmrzlinka. Večer nacházíme parádní místo u jezera, kousek za hranicí národního parku, my s Kikou se smočíme v místním jezeře, holky stále odolávají. Následuje obří oheň, abychom s Kikou alespoň trochu rozmrzli. 

Krom lovení fotografií, které ve vás musí jednoznačně budit hroznou chuť vyhodit pracovní počítač z okna, šéfovi dát vale a vydat se také do světa, se po cestě vydáváme na rozličné túry, tu k vodopádu, tu na vršek s výhledy na ledovce. Různými trasami jsou místní národní parky protkané jako dečky po babičce a tak je z čeho vybírat. Co ale našince trochu zamrzí je, že Američané neznají koncept horských chat, kde by se dalo občerstvit, děti uplatit limonádou a dospělé pivem. O párku ani nemluvě. Člověk tak musí tahat veškeré zásoby sebou a děti přemlouvat, že výhled je přeci také odměnou. Naše děti na to naštěstí (zatím) docela slyší. A co jsou tu s námi holky, tak také při výletech Petra učí Emmu lidové písně, což je překvapivě funkční model, jak odvézt Emminu pozornost od faktu, že je před ní ještě 15 kilometrů a 800 metrů převýšení. Škoda, že ani já, ani Kika zpívat opravdu neumíme. Na plašení medvědů to ale funguje zaručeně.

Dva týdny s Blankou a Petrou uběhly jako voda. Nás teď čeká sever a věhlasná Alaska Highway a holky už se moc těší na teplou sprchu. A tak nám nezbývá než se rozloučit a dál se toulat zase jen ve čtyřech. Emma to opláče, pak začne i Kika a nakonec i Vilém, protože když brečí Emma i maminka, tak už to musí být vážné. Já se držím, ani ne proto, že chlapi nepláčou, ale především proto, že řídím a musím alespoň trochu vidět kam jedu. Pravda je, že z Aljašské dálnice není moc kam uhnout, takže by to šlo skoro i po slepu. Ale o tom zase až příště….