Tento článek měl začínat slovy „jsou tomu přesně tři měsíce co jsme na cestě“. Ale jestli jsme se něčemu za ty tři čtyři měsíce naučili, tak i tomu, že ne vždy dopadne všechno tak, jak jsme si to naplánovali a hlavně, že je to často vlastně celkem jedno.

V kolech máme již přes 16 17 tisíc kilometrů, ohromnou kupu skvělých zážitků, jen pár těch méně hezkých, pár boulí a několik (opravených) závad. Emma už umí sčítat a odčítat do pěti, napsat většinu dvouslabičných slov a domluví se anglicky (obzvlášť jde-li o objednání zmrzliny nebo lívanců). Vilém pořád odmítá chodit na nočník, ale za to umí hezky zanotovat „holka modloholká“ nebo „čobogaj nebogaj“ (díky Petro 😅), když vidí na obrázku třeba medvěda říká „tam byli“, umí poděkovat hezky pomístním „tenk jů mač“ a z auta už umí vystoupit, aniž by přistál hlavou napřed. Kika už řídí jako Niki Lauda, peče chleba stejně dobrý jako doma, naviguje lépe než Marco Polo a zjišťuje, že naučit se učit (Emmu) není žádná legrace. Já se učím krotit svou oddanost naplánovaným plánům, občas se nořím do tajů automechaniky či mezinárodní námořní přepravy, a především se snažím naučit se žít tím, co je teď a ne tím, co bude. Zní to možná banálně, ale není. 

Na takové cestě kolem světa musí totiž člověk pořád něco plánovat a někdy je to ohromně vyčerpávající. Musíte alespoň trochu tušit jakým směrem jedete a za jak dlouho se tam ráčíte dostat, kde po cestě přespíte, kde naberete vodu a kde naftu, kde se zastavíte na nějakém dětském hřišti, kde nakoupíte a v neposlední řadě není špatné mít jasno v tom, co byste chtěli po cestě vidět. Amerika má obrovskou výhodu v tom, že je tu k vidění skoro všechno. Nevýhoda ale také je, že je tu právě k vidění skoro všechno. A pak ty vzdálenosti… 

A tak, aby se z toho člověk nezbláznil a místo prožívání těch míst, na kterých zrovna je nestrávil většinu času u map, kompasu (haha) a všemožných aplikací a průvodců, musí se naučit plánovat tak nějak mimochodem. Snad se nám to začíná dařit, a nakonec je i celkem uvolňující si uvědomit, že člověk nemusí vidět všechno. Stačí opravdu vidět to, co vidí. 

Jak název článku napovídá, už se na cestě a našem malém domově na kolech začínáme cítit jako doma. Když míříme z výletu, tak jdeme domů, když (velmi výjimečně) spíme někde jinde, těšíme se zpátky do naší postele. Kika zvládá péct chleby i koláče a zavařuje marmelády, děti si našli roztodivné způsoby jak si i z tří a půl metrů čtverečních udělat obří hernu a já zrovna tento příspěvek píšu na naší pěkné dočasné zahradě (máme tu les, vodopád i borůvky). Úložnému prostoru pod postelí říkáme sklep, tomu u zadních dveří garáž a bednám na střeše půda. Hnedle máme v autě mnohem víc místa 😃.

Z počátku jsme příliš nedodržovali žádný běžný denní režim. Trochu nás ovládl pocit jaký člověk běžně zažívá třeba na týdenní dovolené. Především Emma ale byla v tomto stavu bez tíže trochu nesvá. A tak nám rychle došlo, že cesta kolem světa skutečně není to samé jako týdenní dovolená a že trocha každodennosti, není vůbec na škodu. 

Je celkem fascinující, jak náš současný běžný rodinný život v mnohém imituje ten předchozí. Člověk holt musí třeba snídat, učit se, odpočívat nebo si hrát i když zrovna viděl medvěda nebo velrybu, přešel Golden Gate Bridge nebo vylezl na nějaký parádní vršek. A tak si vlastně vezeme ten náš rodinný mikrokosmos s sebou. 

Děti si myslím životu v pohybu uvykly vskutku dobře. Emma se začíná mnohem více zajímat o to, co kolem sebe vidí, vnímá různé rozdíly na které narážíme, hodně se ptá (což nám občas leze trochu na mozek) a vnímá poměrně dobře i různé vypjaté situace (třeba když se nám porouchalo auto nebo jsme nemohli za boha najít místo na přespání). Baví jí být v těchto situacích „rozumná“ a snaží se pomoct najít řešení (někdy jde skutečně o neotřelé nápady).

Velkou výhodou je, že stále nemá v podstatě žádnou představu o čase a tak, když se občas zeptá, za jak dlouho se vrátíme domů, můžeme jí odpovědět v podstatě cokoliv 😉. Osvojila si také jednu klasickou „trosečnickou“ kratochvíli a občas plánuje, co všechno si pořídíme až zase budeme bydlet „doma“. Seznam už je to pravda dlouhý. Je na něm krom panenek a nových knížek třeba taky poník, kabriolet, hvězdářský dalekohled nebo lama. S kamarádkami si pořád ještě posílá krátká videa nebo si občas zavoláme přes skype a tak s nimi má kontakt alespoň takto zprostředkovaně.

Vilém je, zdá se, v roli světoběžníka jako doma. Jakmile někde zastavíme, hrne se z auta, všechny okolo zdraví „helou“ a celkem přirozeně vnímá celý ten širý svět kterým projíždíme jako jednu velkou prolézačku. Nic moc ho netrápí a rozhodně se neptá, kdy už budeme doma 😋. Když už jsme hodně dlouho venku, začne žadonit, že chce do auta a když náhodou spíme v hotelu je z toho nesvůj a dožaduje se své postýlky v autě.

I tak je to s dětmi občas hodně náročné. Non-stop rodičovství je někdy zatracená fuška. Chvíle, kdy je alespoň jeden z nás bez dětí a sám jsou opravdu vzácné. 

Nedávno jsme kupříkladu byli společně v bazénu, kde byla i sauna. Domluvili jsme se s Kris, že si na 10 minut do sauny zajdu a ona zůstane ve vodě s dětmi a pak se vystřídáme. Mě asi až po pěti minutách v té sauně došlo, že musí být vypnutá, neb jsem nevypotil ani kapku. Došlo mi ale také, že mi to je vlastně úplně jedno. Že jen to, že již pět minut sedím někde sám a v úplném tichu má na mě stejný účinek jako týdenní pobyt v buddhistickém klášteře. 

Učíme se tedy rozdělovat čas na ten společný (kdy se věnujeme dětem) a na čas, kdy se každý věnuje sám sobě. Vilém nicméně tento koncept ještě zcela nepochopil, takže zrovna teď si třeba oba hrají hry na telefonech, abych já měl klid na psaní a Kika si mohla chvíli číst. I tak se snažíme, nenahrazovat naši (ne)přítomnost telefony a televizí. Snažíme se pravidelně střídat to co baví nás s tím co baví děti a nezapomínat, že i my si občas potřebujeme odpočinout a nedělat prostě nic.

Přes to všechno mám pocit, že vztahy mezi námi a dětmi dostávají jakýsi hlubší rozměr. Tím, že jsme téměř výhradě takto ve čtyřech si mnohem více uvědomujeme, jak důležití si navzájem jsme (ač to zní to možná trochu pateticky). 

Je to zkrátka po všech směrech velmi intenzivní jízda a jsme za to (stále ještě a stále víc) rádi.

A ještě pár statistik pro milovníky čísel (k 14. 10. 2023): 

• 129 dnů na cestě
• 18393 kilometrů najeto
• 323 hodin za volantem
• Probádali jsme 7 kanadských provincií a 15 amerických států
• 15 národních parků
• 114 dní prospáno v autě
• 2 vypadlé zuby
• Nepočítaně zubů na Vilíkově účesu