Když člověk konečně vjede na Aljašskou dálnici, je to takový sváteční pocit. Je to koneckonců jedna z nejslavnějších silnic světa, Mekka cestovatelů, nomádů a zatoulanců. A tudíž ani my se neubráníme jemně slavnostnímu pocitu, že už jsme konečně tady. Pokud o nějaké silnici platí rčení, že „Cesta je cíl“, tak určitě právě pro tu aljašskou. 

Aljašská dálnice je takovým malým inženýrským zázrakem, který postavila za druhé světové války americká armáda během neuvěřitelných dvou let. Aspiranty na účast v AZ kvízu jistě zaujme, že měří přes 2230 kilometrů a na její stavbě se podílelo přes 10 tisíc vojáků. V té době to byla taková rozoraná polňačka, asi něco jako naše D1. Dnes už je to, až na výjimky, pěkně vyasfaltovaná silnice, kterou brázdí výhradně turisté v obytných autech (ročně okolo 100 tisíc) nebo kamiony se zbožím. Jede se dobře, ale je to štreka. Z Dawson Creeku, kde aljašská dálnice oficiálně začíná a kde najdete asi nejfotografovanější (nultý) patník na světě, nás po této silnici čeká pěkných 1600 kilometrů. 

I proto zase jednou volíme noční přejezd. Na silnicích krom občasného jelena nebo sovy nepotkáváme skoro nikoho. Když už jsme skoro na místě, na kterém plánujeme tu noc přespat (okolo jedné hodiny ranní), začínám mít zvláštní dojem, že jsme snad z aljašské dálnice sjeli na mléčnou dráhu. Noční obloha se najednou všude kolem povážlivě vlní (asi jako když koukáte na mořské vlny od dna) a je na středoevropské standardy až příliš fluorescentní. Raději stavím u krajnice, vypínám motor a pak i světla. Kika se začne zuřivě hryzat do ruky neb si myslí, že usnula za volantem a chce zabránit tragédii. Ale neusnula, to nás sever vítá polární září…

Po tomto spirituálním zážitku se druhý den vracíme do reality ryze praktickým problémem. Nemáme uzávěr od nádrže na vodu! Nechali jsme ho na „dump station“. Je to o to tragičtější, že je to již druhý kousek. První jsme totiž ztratili asi po deseti dnech na cestě. Pak jsme se několik týdnů neúspěšně pokoušeli sehnat náhradu, dokud jsme to nevzdali a nenechali si ho přivézt od holek z Čech. Druhé víčko nám tak vydrželo celých 14 dní a už zase musíme shánět nové…. 

Téměř přesně v polovině Alaska Highway, na 760. kilometru, se nachází horké prameny Liard Hot Springs, kde většina poutníků přibrzdí a smáčí prach z cest. Ani my neodoláme a rozbíjíme tábor. A jelikož až na pár výjimek podél aljašské dálnice nechytnete signál telefonu, fungují tyto horké lázně také trochu jako off-line verze Googlu a vzpomínka na dobu analogovou. A tak jakmile smočíte ve vodě palec, už se vás někdo vyptává odkud a kam máte namířeno, rád nasdílí aktuální ceny benzínu na pumpách po cestě, přihodí že na kilometru 1097 je obrovská díra, které je lepší se vyhnout nebo že směrem na Yukon se pase velké stádo bizonů. Nemohl jsem nevzpomenout na podobné lázně v Japonsku, kde je naopak ticho asi jako v krematoriu. My jsme se zde louhovali pro jistotu dva dny a čerpali síly na zbývajících 650 kilometrů, které nás dělily od města Whitehorse, hlavního města Yukonu.

Whitehorse je takové velmi malé velkoměsto uprostřed severské divočiny, dítko zlaté horečky devatenáctého století. Zlatá horečka už dávno pominula, a tak dnes Whitehorse přežívá především díky turismu a těžbě dřeva. My jsme ve Whitehorse strávili dva dny, prali, chodili po muzeích a dětských hřištích, plavali v nedalekých jezerech (bylo tu takové příjemné babí léto) a doplňovali zásoby na další část cesty. Whitehorse se do našich srdcí také zapíše jako město, kde jsme v místním liquor shopu (obchodu s lihovinami) objevili Becherovku. Dlouho nám bohužel nevydržela, asi pro to drsné severské podnebí…

Cesta mezi Whitehorse a Haines na Aljašce je jako z pohádky. Hory, louky, jezera, široká údolí a na silnici nikde nikdo. Stavíme, fotíme, žasneme a také chodíme. A než nadobro opustíme Yukon a Kanadu, podnikáme ještě jeden pamětihodný výlet – na Chuck Creek Trail v národním parku Klaune. Zavede nás na dohled k obřím ledovcům, které se tu z parku plazí skoro až k silnici. Brodíme se potoky, zobeme borůvky a medvědí maliny a uvědomujeme si obrovský rozdíl oproti ostatním americkým parkům, které jsme zatím navštívili. Tady totiž nemusíte zápasit o parkovací místo, ani o místo ke kempování. Tady totiž není skoro nikdo. Večer táboříme u řeky kousek od silnice a máme dojem, že jsme snad poslední lidé na této planetě. 

Následující den přejíždíme – přesně po měsíci – zase do USA. Na hranici nás donutí odevzdat citrón a vajíčka (striktní strážkyni hranic neobměkčí ani srdceryvný pláč Viléma a jeho úpění „naše vajíká“, ani můj argument, že jsme je sice koupili v Kanadě, ale zato v americkém Walmartu) a my jsme konečně na Aljašce. Sjíždíme z hor k severnímu Pacifiku, ze samot do civilizace.

Města Haines, Skagway a Juneau, kam máme namířeno, jsou součástí tzv. Alaska Marine Highway, která propojuje přímořské komunity jihovýchodní Aljašky a umožňuje o něco pohodlnější způsob, jak se dostat ze „spodní“ části USA na Aljašku – tedy tak, aniž byste byli nuceni strávit 50 hodin za volantem, dvakrát překračovat hranice s Kanadou a měnit krásné zelené dolary za ty divné plastové peníze bobřích lidí (což je podle diskuzí na Facebooku jedna z největších starostí Američanů, kteří se chtějí dostat z „lower 48“ na Aljašku).

A pokud byste v AZ kvízu náhodou měli dostat otázku jaké je vlastně hlavní město Aljašky, tak zbystřete. Není to totiž Anchorage ani Fairbanks, jak by se mnozí (včetně nás) mohli domnívat, ale je to právě Juneau. Juneau, do kterého se nedostane jinak než po moři nebo letadlem. Juneau, kde mají více medvědů než obyvatel a více horských stezek než silnic. Myslím, že pro klidné a nikým nerušené vládnutí je to každopádně vskutku elegantní řešení. Když si chcete postěžovat svému guvernérovi, musíte si vzít týdenní dovolenou. 

Všechna výše uvedená místa pak za svůj vznik a blahobyt vděčí především zlaté horečce. Přes ně se většina zlatachtivých dobrodruhů dostávala v devatenáctém století na Yukon a dál. Dnes zlato proudí opačným směrem. V sezóně (od konce dubna do začátku září) sem totiž v průměru zavítá více než milion turistů z výletních lodí. Ráno je ty obří parníky v přístavu vyplivnou, oni se odkolébají do místních restaurací a obchodů se suvenýry, ti odvážnější se nechají vyvézt helikoptérou na nedaleké ledovce a na večer všichni zase odsupí dál. My už jsme ale profíci, a tak víme, že jakmile zahneme za první roh a vyrazíme na první horskou stezku, máte celou Aljašku zase jen pro sebe. A tak necháváme výletní parníky za zády a zase vyrážíme do kopců. 

V Haines se nám poštěstí shlédnout přípravu večeře medvědí rodinkou (podává se losos), vyrazit na výlet do místního deštného pralesa (který v místech vskutku připomíná své jižněji položené příbuzné, vykoupat se v severním Pacifiku a také otestovat, jak funguje tele-medicína. To když Emma spadne v autě tak šikovně na hlavu, že jí tam během minuty vyroste boule o velikosti Řípu v opravdu nepěkném barevném provedení. A jelikož je Haines opravdu malá osada, lečí se zde o víkendu převážně po telefonu a z policejní stanice. A tak si i my po sérii otázek po telefonu se zdravotní sestrou ověřujeme, že nic víc, než nepěkná boule to opravdu není (nebyla, už je pryč).

Ve Skagway, které jse ze všech výše uvedených měst asi nejturističtější, se vydáváme na výlet, který slibuje ty nejlepší výhledy na všechny přilehlé fjordy a ledovce. To je však vykoupeno tak strmým převýšením, že nohy začínají bolet i Viléma, který se po většinu cesty nese. Druhý den nevytáhneme paty z auta. Otoky léčíme zmrzlinou. Ostatně byl to první výlet, u kterého se nám nepodařilo Emmu přesvědčit, že stojí za to ho dokončit. Někdy snad mají ty děti víc rozumu než my…

Do Juneau připlouváme ze Skagway lodí (jak jinak, že) a téměř ihned poté, co se dostaneme z lodi, začíná pršet a prší téměř bez přestání až do okamžiku, kdy o pět dní později Juneau na jiné lodi zase opustíme. Na Aljašce začíná regulérní podzim.

Juneau je specifické také tím, že má velmi dostupné ledovce, které jsou na mnoha místech vidět od silnice (pokud zrovna nejsou schovány za záclonou deště). Nejznámější z nich je asi Mendahállský ledovec, který se ještě před pár lety málem plazil Juneauskou hlavní třídou. K němu také podnikáme celkem náročný, ale parádní výlet. Pokochat se krajinou, nechat se pořádně zmáčet deštěm, nasbírat pár hub (je sezóna) a zjistit proč je ten led tak zatraceně modrý (podle Emmy jde o šmoulí zmrzlinu, podle vědců o lom světla. resp. o to, že led pohlcuje všechny barvy spektra krom modré).

Je to poprvé od doby, co jsme vyjeli, kdy máme opravdu nepěkné počasí. Je to také naše první menší energetická krize, neb nám chybí slunce na dobíjení solárních panelů. Střídáme proto promrzlé výlety s vyhřátým bazénem a dětskou hernou, projíždíme asi všech třicet mil místních silnic (jediný způsob, jak dobít baterii obytné vestavby bez slunce) a čekáme až dorazí loď, která nás odveze zpátky na jih. Ta nás po čtyři dny a čtyři noci bude unášet až k Seattlu a západnímu pobřeží USA.

Emma i Vilém se už nemůžou dočkat, až se nalodíme. Dočkat se nemůžu ani já s Kris. Čeká nás totiž vlastní kajuta, sprcha a po čtyři dny přesně nula kilometrů za volantem…