Praví se, že plavba z Aljašky do Washingtonu lodí, patřící pod flotilu státního podniku Alaska Marine Highway, je taková dovolená na výletní lodi pro chudé. Něco na tom bude. My jsme si tak po zaplacení této čtyř denní plavby rozhodně připadali. A i přesto, že byste na těchto lodích hledali třeba tobogán, kino nebo kasino zcela marně, jedná se o zážitek opravdu přepychový. Čtyři dny brázdíte fjordy severního tichého oceánu, občas někde zastavíte a můžete na pár hodin vyrazit do malých městeček, osaměle roztroušených podél tohoto 1400 kilometrů dlouhého pobřeží. Mají exotická jména jako Sitka, Petersburg nebo Kechachkvan a často také poměrně zajímavou historii. Tak třeba právě Sitka byla do roku 1867 hlavním městem tehdejší ruské Aljašky (nebo chcete-li Ruské Ameriky). Než ji od o Ruska Spojené Státy za pár dolarů odkoupily (7,2 milionu, abychom byli přesní) neslo město poetické jméno Nový Archanděl (Novo-Arkhangelsk).  

Během dlouhých přeplaveb se jako zábava nabízí především zírání do moře s nadějí, že na vás někde vykoukne velryba nebo hejno delfínů. Kiki si tuto kratochvíli velmi oblíbí, jakkoliv s úspěchem spíše střídmým. Já jsem bohužel hned druhý den podlehl nějaké civilizační chorobě, dostal horečku a smrkal tak, že si to ostatní pasažéři museli plést s troubením lodní trumpety. Mám za to, že za to mohl pro nás již téměř neznámý kontakt s jinými lidmi, ještě na tak malém prostoru. I tak jsem byl vlastně rád, že stůňu zrovna tady, v kajutě s normální postelí a koupelnou. V autě by to asi bylo horší. 

Když po čtyřech dnech loď MV Columbia opouštíme, smrkáme již krom Emmy všichni. Po prvé za celou dobu tak máme potřebu uchýlit se do útulné náruče některého z levných dálničních hotelů a dát se trochu dohromady. 

Po dvou dnech začal teploměr u většiny z posádky hlásit dobré zprávy, a tak jsme zase mohli vyrazit na cestu. Namířeno jsme měli do Moskvy. Nebojte nešlo o nějaký šílený plán pomatené mysli zmítané horečkou, ale dlouho plánovanou návštěva našich dávných přátel. To, že se těsně po revoluci odstěhovali do USA, a nakonec zakotvili právě v malém městečku jménem Moskva (uprostřed státu Idaho), trochu paradoxní pravda je. 

U Aleny, Vládi a Marty jsme strávili skoro týden. Byli jsme vděční za toto shledání po tolika (raději to nepočítat) letech, užívali si famózní domácí stravy a vůbec si připadali jako doma (ještě jednou moc díky Borkovi!). Stihli jsme velké prádlo, úklid auta a vyměnit u auta olej. To poslední jmenované se nakonec ukázalo jako poměrně velký problém. Ani ve snu nás totiž nenapadlo, že sehnat ten správný olejový filtr bude v celé severní Americe v podstatě nemožné. A když už jsme se smířili s tím, že olej prostě vyměníme bez výměny filtru, dalo nám dost práce sehnat automechanika, který by se odvážil dotknout auta jehož značka (Citroen) zní tak děsivě cizokrajně a vůbec „oh it’s a French car“… Nakonec se nám to povedlo právě v Moskvě.  

Jak ale každý nomád dobře ví, ať se máte kdekoliv sebe lépe, za nějakou chvíli se vám zase začnou zapalovat lejtka, svrbět prstíky zvyklé v ruce svírat volant a nožky začnou na podlaze neposedně hledat pedály. A tak jsme i my po těch pár náramně lenošivých dnech v Moskvě zase naskočili do našeho domku na kolech a vyrazili dál. Namířeno jsme měli do Oregonu a na pobřeží Tichého oceánu, po němž jsme měli v plánu sjet až do San Franciska. 

Než jsme se k pobřeží Pacifiku dostali, přibrzdili jsme na jeden parádní výlet u oregonské Mt Hood, která se tak trochu odnikud tyčí do výšky úctyhodných 3429 metrů a na jejím úbočí pěstují nejlepší jablka a hrušky široko daleko. Zcela neplánovaně vede většina trasy našeho výletu po ikonické Pacific Crest Trail. Kika z toho má neplánovaně velkou radost. 

Zběžně také navštěvujeme Portland, nutno však podotknout, že ten nás zaujal především tím, že v něm bylo asi nejvíce bezdomovců, často skutečně v dezolátním stavu, za celou naší dosavadní cestu po USA. Zavítali jsme zde také do Powellsova knihkupectví, kteréžto je údajně největší na světě. Děti odcházeli s nálepkovými sešity (princezny a mašinky) a byly tuze spokojení.

Na pobřeží Tichého oceánu jsme se hodně těšili, mimo jiné také proto, že jsme za naší dosavadní cestu o moře v podstatě nezavadili. Celkem symbolicky jsme tak po více než třech měsících opět stáli na břehu oceánu. Pobřeží zde celkem věrně kopíruje Highway 101, která se velmi často umísťuje v první desítce nejmalebnějších silnic v USA. A po právu. Rozeklané útesy střídají nekonečné písečné pláže, malebná městečka plná zámožnější části americké populace zase písečné duny nebo třeba háje Redwoods, tedy sekvojí stálezelených (které jsou nejvyššími stromy světa). Tichý oceán je tu také skutečně pěkný divočák. O pobřeží se zde bez přestání tříští mnohametrové vlny a ty, především dopoledne, halí vše do takové všudypřítomné mlhy. Vsadím se, že se tu musí točit spousty detektivek. 

V polovině září už to také není úplně na koupání, stavět hrady z písku se dá ale v podstatě kdykoliv, a tak naši cestu po stojedničce na pár dní přerušujeme a zabydlujeme se v jednom kempu přímo na pláži. Během těch tří nocí vystřídáme tři různá místa, neb kemp je plný a nemají jedno volné místo na všechny tři noci. I přesto, že je již po sezóně, je zde celkem rušno. Než do kempu dojedeme, potkáváme v jednom fish & chips bistru místního rybáře, který nám daruje půlku obřího lososa, kterého zrovna ulovil. Proč si jde dát smaženou rybu s hranolkama hned poté, co si uloví dva gigantické lososy, nám zůstane navždy záhadou. 

Do kempu přijíždíme za slunečného odpoledne a opouštíme za mohutného slejváku, který by si nezadal s monzuny někde na Borneu. Déšť nás neopustí po celý den, a tak nám nezbývá než plánovaný výlet k sekvojím trochu zkrátit. I tak jsme zhruba po čtyřech kilometrech zmoklí jak myši. Pořádný průplach dostávají především naše obličeje neb většinu času zíráme vzhůru. 

Zhruba po týdnu podél pobřeží se konečně dostáváme na dosah San Francisca. Kalifornské pobřeží Pacifiku je stejně výstavní.

I sem jsme se hodně těšili (pravda, ono by se to vlastně dalo napsat skoro o všech místech). San Francisco nás rozhodně nezklame, i když zde strávíme všehovšudy jeden a půl dne (protože s dětmi jsou velká města často tak trochu za trest – moc se chodí, muzea je většinou příliš nebaví a po pár týdnech v divočině je každý obchod s hračkami, suvenýry nebo vlastně s čímkoliv jiným obřím pokušením). San Francisco je asi první z amerických měst, které navštěvujeme a která má skutečně svébytný charakter. Je multikulturní, má svou vlastní a viditelnou historii a spousty svérázných čtvrtí. A taky má ten most. Most Golden Gate. 

Je až s podivem, jako moc zábavy si člověk může užít s jedním mostem. Jako spousty jiných, i nás baví. Hodně. Fotíme ho z různých uhlů, přejedeme ho párkrát tam i zpět, přejdeme ho, spíme u něj a já si ho i přeběhnu (je překvapivě dlouhý – skoro přesně tři kilometry a jelikož teď až tak moc neběhám, tak mě druhý den pobolívají nožky). 

Jakmile se mostu dostatečně nabažíme, vyrážíme do víru velkoměsta. Baví nás to, dokonce i děti (Emma udělá jen jednu menší scénu, když ji odmítneme koupit čínské hedvábné šaty z polyesteru). Svištíme si to po Frisku v ikonických historických tramvajích po příkrých ulicích, a ačkoliv neopomineme navštívit i jim věnované muzeum, do teď úplně nepochopím, jak to celé vlastně funguje. Všechny 3 linky (na vrcholu slávy jich však bylo 23) jsou taženy po celé délce (přes 8 kilometrů) lany. Ta se navíc potkávají v centrálním dopravním uzlu (doslova), kde právě sídlí i ono muzeum. Tyto tramvaje takto po San Francisku běhají již více než 150 let. 

Hodně času strávíme a trávíme v čínské čtvrti, pojídáním čínských knedlíků a nudlových polévek. Touláme se po městě a pomalu míříme na nábřeží, kde na nás již čeká loď, která nás odveze do Alcatrazu. Nic (moc) jsme sice neprovedli, máme i lístek na cestu zpět, a přesto je to trochu tísnivý pocit. Celá návštěva vězení nás příjemně překvapí. Užívají si to překvapivě i děti. Emma s audio průvodcem ve francouzštině. Vilém u toho svého, na kterém též velmi hlasitě trvá, po deseti minutách přehryže kabel. Nenápadně jej odkládám v jedné z cel. Dostal doživotí…

Nám se zdárně daří dostat se z Alcatrazu zpět na pevninu. Vyrážíme za dalším dobrodružstvím!