San Francisko opouštíme – jak jinak – přes náš oblíbený Golden Gate Bridge. Stačí se prokličkovat několika sty kilometry pomerančových, mandlových a broskvových plantáží a už na nás vykukuje El Capitan, ikonický masiv národního parku Yosemite. Na impozantní žulové stěně se v zapadajícím slunci pohupují horolezci a my se zabydlujeme v jednom z místních útulných kempů. Rozděláváme oheň, grilujeme. Klid a mír naruší jen otevření plechovky s vychlazeným pivem…

No, tak takhle to právě vůbec nebylo. Bylo to sice v plánu, ale úplně to nevyšlo. Když totiž ráno startujeme auto, odmítá spolupracovat. Chvíli trvá, než naskočí. Zíráme přitom na Golden Gate Bridge, takže nám to zas tak nevadí, ale přeci jen bychom se rádi pohnuli z místa. Po pár minutách přemlouvání motor naskočí a my máme za to, že muselo jít o nějakou nesmělou výjimku. Během dne ale zjišťujeme, že jde naopak o výjimku velmi smělou, snad až drzou. Stává se z ní totiž pravidlo. Cestou stavíme v jednom z mnoha obchodů prodávajících náhradní díly (Američané evidentně milují hrabat se ve svých autech, neb těch obchodů je tu asi tak stejně jako u nás lékáren), kde nám zdarma zkontrolují baterii a konstatují, že v lepší formě už snad ani být nemůže.

A tak jedeme dál. Začíná nám už ale být jasné, že to do národního parku Yosemite toho dne asi nestihneme. Večer se znavení ukládáme ke spánku v lesích obklopujících park a doufáme, že auto dostane do rána rozum. Bohužel nedostane. Tentokrát nám nastartovat trvá dobrých 20 minut. To nás vystraší natolik, že místo cesty do nitra parku volíme ústup a sjíždíme zpátky do civilizace. Zjišťujeme, že nejbližší autoservis odkud nás nevyhodí („Sorry, I don’t do this car. It must be European“ – čti tónem směsice strachu a pohrdání) je přes dvě hodiny cesty. Autoservis patří iráckému uprchlíkovi Sadiqovi, který se auta sice nebojí, ale ani on nepřijde na to, co je s ním špatně. Všechny testy dopadají dobře a jako na potvoru auto zrovna startuje jako nic. A tak se zase otočíme a míříme zpět do hor smířeni s tím, že auto nám odteď asi bude občas chystat taková nemilá překvapení. 

Už je podvečer a parkujeme proto na jednom odpočívadle u cesty, když vedle nás jako zjevení zaparkuje téměř totožné auto s italskou espézetkou, vezoucí téměř totožnou rodinku uvnitř. Jediný a nevýznamný rozdíl je v tom, že Marco – na rozdíl ode mě – autům rozumí. A jak skromně říká, je tak trochu automechanik. Skoro mám dojem, že když mi toto říká, rozestupují se mraky a jeho tvář ozařuje zapadající slunce. Netrvá to dlouho a Marco přijde na to, že se nám zřejmě vybila baterie v klíči, která má na starosti imobilizér. Baterii měníme a auto už zase vzorně startuje. Jak banální. 

A tak jsme se zase jednou přiučili něčemu novému a zpětně s Kris shledáváme, že to je taková dobrá ukázka těch méně příjemných aspektů života na cestě. A jak i ty nepříjemnosti, často vedou k něčemu dobrému – třeba k seznámení s podobnými blázny. S Marcem a jeho rodinkou se skamarádíme a domluvíme se, že se zkusíme potkat o pár týdnů později v Mexiku, kam také směřují, jen jinou cestou (povede se!). 

Nakonec se nám tedy scénu z prvního odstavce uskutečnit povede, jen o pár dnů později. Národní park Yosemite a především stěna El Capitan je mekkou horolezectví. Jde o jednu z nejtěžších a nejdelších lezeckých stěn světa. Když pod ní stojíte, nejdřív moc nevíte, na co všichni ti lidé pod ní pořád civí (mnozí vyzbrojeni obřími dalekohledy). Pak vám dojde, že na ty barevné tečky roztroušené po celé, kilometr vysoké a kolmé stěně. Většině trvá zhruba týden, než stěnu zdolají. Jde o počin vskutku impozantní, jakkoliv ho moc nechápu. To, že jsou mezi námi i tací, kteří celou stěnu zvládnou vylézt za den a zcela bez jištění, pak nechápu opravdu vůbec (kdo neviděl, ať se podívá na fantastický a Oscarem oceněný dokument Free Solo).

Naše ambice nicméně nesahají tak vysoko a tak pár příjemných dní trávíme méně vertikálními výlety po okolních kopcích a skalách a užíváme si příjemně outdoorové atmosféry (outdoorsy spirit, jak se píše v místních brožurách). 

Pak se pomalu přesouváme zase o kus dál. Celkem nedaleko se totiž nachází další americké „must-see“ a to národní park Sequioa. Pozorný čtenář ví, že tomu bylo nedávno, co jsme se krčili pod sekvojemi stálozelenými, kteréžto jsou nevyššími stromy světa. V tomto národním parku se krčíme pro změnu pod sekvojemi obrovskými, které sice nejsou nejvyšší, ale zato jsou nejmohutnější. S jejich mohutnými kmeny, které nezvládne obejmout ani autobus indických turistů (čehož jsme byli na neštěstí svědky), jde o nejobjemnější tvory, kteří mezi námi žijí. Tedy až na ego Donalda Trumpa. To ale obzvláště tady v Kalifornii neradí slyší, své však o tom ví třeba ve státě Utah, kam máme odsud namířeno.

Cestou přibržďujeme ve Fresnu, rodném městě mého oblíbeného spisovatele Williama Saroyana, ale krom jedné zaprášené busty a velkých arménských nosů, zde moc důkazů o jeho životě a velké arménské komunitě nenacházíme. Za to je tu ale příšerné vedro.

Že máme namířeno do té části Spojených států, kde je i v zimě jak v rozpálené peci, a kde se daří přežívat převážně neživé hmotě v podobě sluncem sežehlých hornin, písku a suti nám začne docházet, když po třech hodinách neustálého brždění (jedeme skoro zadarmo 😄) začne ručička teploměru ukazovat směšně vysoké hodnoty. Je sedm večer, venku je 36 stupňů a v té velké přehradě, u které jsme chtěli přespat a vykoupat se není téměř žádná voda. Všechna asi zmizla do pomerančů a mandlového mléka. Na dlouho tak vjíždíme do pouští a polopouští, kde na vodu a zeleň narazíme jen velmi vzácně. 

Nejdříve máme namířeno do národního parku Death Valley (Údolí Smrti), kde se krom písku a kamení nachází také nejníže položené místo v USA. Google mapy nám nicméně sveřepě odmítají najít cestu. Následně zjišťujeme, že tento na výsost pouštní park, typický velmi vysokými teplotami a extrémním suchem je už měsíc zavřený, protože zde odklízejí následky srpnových bleskových povodní. Nezbývá nám tedy nic jiného, než vyrazit o poušť dál.

Krajina, kterou projíždíme je pozoruhodně krásná. Úplně jiná, mimozemská (otherwordly, jak by řekli místní). Hodně nás baví, máme dojem, že jsme spíš na Marsu, než na Zemi. Jedinou výraznější zelení jsou tu Joshua trees – něco mezi stromem a kaktusem (česky juka krátkolistá).

A pak je tu také Las Vegas. A to je otherwordly snad ještě víc. Pominu-li fakt, že zde za den musí protéct víc vody (a alkoholu) než ve zbytku celého jihozápadu USA za měsíc, je tahle neonová oáza hříchu uprostřed pouště zvráceně uhrančivá. Město, kde je možné snad úplně všechno. Z jednoho kasina do druhého můžete přejet po horské dráze, svézt se na gondole v místní kopii Benátek, pít margaritu z obřího penisu, vykoupat se v gigantickém krevetím koktejlu nebo se na své rozlučce se svobodou oženit třeba s Madonnou nebo jednorožcem. Ve městě strávíme jedno parádní odpoledne a večer. Baví i děti, které mají asi dojem, že jsme na chvíli vstoupili do nějakého komiksu.

A když se ráno vyspíme z téhle navýsost světské krásy, vydáváme se s mírným pocitem kocoviny (ačkoliv jsme té vkusně servírované margaritě opravdu odolali) zase dál. Jako vhodný detox nám připadá národní park Zion. Přestože jsme ho původně neměli vůbec v plánu, příjemně nás překvapí. Méně už davy lidí, kteří jej evidentně v plánu měli. Po dlouhé době zase stojíme fronty na autobus, abychom se dostali k některému z treků, kterými je celý park protkaný. Park je vlastně jeden velmi (700 metrů) hluboký kaňon, který během několika málo milionů let vybrázdila poměrně nenápadná říčka, která jím protéká. Inu tichá voda břehy mele… O tom se konečně přesvědčujeme i na dalších zastávkách naší pouti po jihozápadě USA. 

Pomalu se tak po zaprášených silničkách a dálnicích státu Utah probojováváme do Arizony a zároveň k nejvýchodnějšímu bodu této naší malé pouštní zajížďky – do malého městečka jménem Page, které se nachází uprostřed největší americké indiánské rezervace – rezervace kmene Navajo.

U města Page vám místní indiáni za nemalý peníz rádi umožní vstup do jednoho z mnoha úzkých kaňonů, kterými je místní jinak zcela nezajímavá krajina provrtaná. Ani mi neodoláváme a po dlouhé době se účastníme placené „tour“. Sice ji málem zmeškáme, neb zpětně zjišťujeme, že jeden ze způsobu místního indiánského odboje proti koloniální nadvládě USA je to, že na svém nemalém území neuznávají letní čas. A tak, podle toho v jaké části pouště zrovna jste, vám ručička na hodinách přeskakuje jako splašená. Naše původní obava, že jsme vjeli do nějaké poťouchlé časoprostorové smyčky se tím naštěstí vysvětluje a my nakonec dorazíme „včas“. 

Hned po návratu do budoucnosti na nic nečekáme a nastavujeme palubní počítač na naší poslední velkou zastávku v USA. Hodně velkou… 

Bystrý čtenář jistě správně odtuší, že nemám na mysli nic jiného než slavný Grand Canyon. Že se jedná o opravdu velkou díru jsme věděli, že bude až tak velká nás však i tak překvapí. Člověk má téměř dojem, že kouká na nějaký plakát. Že dorazil kamsi na konec světa, kde už není nic než tenhle kaňon. 

První den trávíme nesměle, na jeho okraji. A to celkem doslova neb po jeho římse vede dlouhá vyhlídková stezka. Mnohdy jde o celkem adrenalinový zážitek neb si zde na budování zábradlí evidentně příliš nepotrpí. Viléma moc baví rozbíhat se střemhlav vstříc jisté smrti a zastavit až při posledním zoufalém zaúpění obou rodičů. Drzoun jeden malej.

Nespokojíme se však jen s koukáním do této obří jámy jako velká většina ostatních návštěvníků a rozhodujeme se pro alespoň částečný sestup do této rozšklebené tlamy Země. Dolu to jde celkem snadno. Vilém se pro jistotu nese a Emmě se šlape jedna radost. Když jí po zhruba 450 výškových metrech oznamujeme, že to co jsme sešli dolu, musíme zase vyjít nahoru, stávají se z nás málem úhlavní nepřátelé. Zachrání nás příručka mladého strážce, díky které se nám daří odvádět Emminu pozornost od úmorného výšlapu až do okamžiku, kde zase stojíme nahoře.

Druhý den nás pěkně bolí nožky, a tak nikdo z posádky neprotestuje, když se vydáme na delší trasu zpět do Kalifornie. 

Sjíždíme až na dosah mexické hranice a zažíváme další teplotní šok. Ani ve snu by nás nenapadlo, že na konci října zde bude teploměr olizovat teploty vysoko nad 40 stupňů. 

Poslední den v USA tak trávíme mírně omámení tím neskutečným vedrem. Pro návštěvu mírně psychedelické hippie kolonie Slab City se to nakonec celkem hodí. Když ani večer neklesá teplota pod 37 stupňů, kapitulujeme a poslední noc v USA trávíme celkem stylově, v zaprášeném motelu s hlučnou, ale funkční klimatizací.   

Když na druhý den v Mexicali překračujeme hranici mezi USA a Mexikem je to téměř přesně pět měsíců, co jsme tuhle cestu po Kanadě a Spojených státech začali. Za sebou máme prvních 20 tisíc úžasných kilometrů a s mírně opojným pocitem, že právě načínáme další dvacítku vjíždíme do krásně zdivočelého Mexika.