Cesty lodí jsou pro nomáda a asfaltového poutníka vždy takovým přechodovým rituálem. Na okamžik vypnete motor, pustíte volant a necháte se pro změnu vézt. Pohupujíc se po vlnách s mírním napětím a očekáváním pokukujete po obzoru a těšíte co vás bude čekat na druhé straně. A když k tomu máte k dispozici jen tři sedačky, celá loď je vychlazena na teploty, při kterých by zamrazilo i Eskymákům, těšíte se dvojnásob.

Loď jede z Baja California přes noc, vyrazíte okolo páté odpoledne a ke břehům pevninského Mexika (jakkoliv jde o zeměpisně nepřesné označení) dorazíte v devět ráno na druhý den, tedy za zhruba 16 hodin. Jak ale každý ví, čas dokáže být vskutku relativní. A tedy, když nás zhruba po týdnu z lodě vypustí, máme otlačeny snad všechny části těla, z nosů nám visí rampouchy a děti mají do šedé kůry mozkové bezpečně vtisknuty snad všechny béčkové filmy za poslední dekádu (ty totiž pouští non-stop v každé místnosti). 

Přistáváme v městečku Mazatlán, kde je pro změnu zhruba 35 stupňů a vlhkost vzduchu taková, že by se dal rovnou pít. My jsme nicméně spokojení. Za odměnu se uchylujeme do jednoho z mnoha hotýlků, kterým je městečko Mazatlán poseto a jsme rádi, že nás podobný zážitek na dlouhou dobu nečeká. Dopoledne se poflakujeme po městě a shledáváme, že je to tu skutečně mnohem mexičtější než na Baja. V nonšalantně zpustlých koloniálních ulicích líně polehávají kočky, hlavní náměstí je poseto stánky s pochoutkami všeho druhu a konečně narážíme na normální trh plný ovoce, zeleniny a vůbec všeho. 

Mexičani obecně velmi rádi mlsají. Mezi základní sortiment každého mexického rozmařilce však patří dobroty pro našince poměrně nezvyklé. S oblibou tak ke svačině slupne slané brambůrky zalité chilli omáčkou a limetkovou šťávou, chce-li být zdravý vymění brambůrky za ředkev obalenou pro změnu v chilli a cukru, drobotina si zas pochutná třeba na mangu nebo ledové tříšti – samozřejmě taktéž s chilli, solí a limetkou. Mexičani také, zdá se, vymysleli jeden z nejpodivnějších alkoholických nápojů na světě – Micheladu. Tedy pivo smíchané s rajčatovo-paprikovou omáčkou, s cibulí, koriandrem, chilli a solí. Vzděláním i duší antropolog nemohl jsem neochutnat. A jakkoliv mi nepřísluší tyto gurmánské parády hodnotit, musím shledat, že většina z nich je prostě hnusná. Ale kdo ví, co by Mexičan řekl na náš pivní sýr nebo škubánky s mákem…

O to víc ale máme radost o kolik rozmanitější, autentičtější a vůbec zajímavější zdá se tahle část Mexika být. V Mazatlánu strávíme dva příjemně pomalé dny, načež zamíříme do Tequily, města kde nemotat jazykem a nohama už v jedenáct dopoledne je skoro zločin. Že už se k Tequile blížíte jde poznat poměrně snadno. Kopcovitá krajina začne pomalu ale jistě zarůstat lány agáve, tedy suroviny, z které se Tequila vyrábí. Postupně tak kolem neroste nic jiného než tento elegantní bodlák, někdy roste až téměř do silnice. Tequila je v podstatě klasická pálenka, jen z kaktusu. Prostě agávovice. 

Skoro jako za mlada vyrážíme hned po obědě na tah městem, kde vám Tequilu nabízejí doslova na každém rohu, místní nás lákají na Tequila tours s deseti, patnácti nebo i dvaceti panáky v ceně a zdá se, že tato nabídka se neomezuje jen na dospělé. Městem se potácejí rozjařené skupinky Mexičanů na tahu, v ruce svírající obří koktejly, na hlavě bizardní čepice a klobouky všech možných tvarů a po silnicích se prohánějí autobusy ve tvaru chilli papriček, soudků s Tequilou nebo citrónu. Zprvu jsme z tohoto alkoholického ráje trochu nesví, ale to spraví hned první panáček Tequily. Hned nám to vše začíná připadat mnohem zábavnější a po druhém už také začínáme pokukovat po nějakém zábavném sombréru. Děti baví, jak jsou rodiče vtipní a především poddajní a když jim skoro bez reptání v rychlém sledu pořizujeme chodícího plyšového pandu, prehistorický tetris a dvě dřevěná autíčka, začínají mít o nás trochu strach. Ještě chvíli se motáme po městě, v rukou nám jakýmsi nedopatřením přistává jeden z těch obřích koktejlů (prodávají se totiž v takových pěkným hliněných škopcích a nás ovládne neodbytná potřeba si je z Tequily odvézt jako suvenýr). Pak už nás ale děti odvádějí k zaparkovanému autu a my přejíždíme na agávovou plantáž (jak jinak), přičemž shledávám, že s krajáčem Tequily se hrozně blbě řídí. Na večer se s místním plantážníkem Josém domlouváme na návštěvě agávových polí.

Návštěva je samozřejmě zakončena ochutnávkou místní produkce a náš plán vyrazit druhý den do hor se tak pomalu ale jistě rozplývá na dně další sklenky tohoto ikonického nápoje. 

Nakonec nás ale Tequila ze svých spárů přeci jen propustí a my zamíříme do hor. Zdolat Nevado de Colima, jeden z mnoha místních sopouchů. Střed Mexika je celý posetý aktivními i neaktivními vulkány různé velikosti.

Z některých se kouří, jiné jsou zasněžené a některé jen vyhasle trčí do nebe. To je i případ té „naší“ sopky. Maršmelouny nám tak jako tak došly, a tak jsme pokušení zdolávat některý z vršků, ze kterých se stále ještě čmoudí odolali. Opět prověřujeme odolnost našeho vozu, když po lesní cestě šplháme do 3500 metrů nad mořem, kde následně v naprosté pustině dva dny kempujeme a plánujeme náš útok na vrchol (ve výšce 4260m). Nakonec nám bohužel odolá. Když si začíná Emma ve výšce 4095 metrů stěžovat, že se jí nějak legračně dýchá a k tomu začíná zpívat slovanské písně a tančit jak mongolský derviš, převáží naše odpovědné rodičovství nad touhou dobyvatele horských štítů a raději se obrátíme. Večer u auta jsou už děti zase v plné formě, jakoby Emma ani neušla 16 km se sedmi set metrovým převýšením. Kiki a já jsme samozřejmě odrovnaní a máme dojem, že jsme museli vylézt alespoň na Everest. 

Ze sopouchu následně zase sklouzáváme do údolí (rozuměj do 2500 metrů nad mořem) a skrze malá pueblíta se pomalu probojováváme k Mexico City. Trochu nás občas zlobí navigace, když sveřepě trvá na tom, že přejet z jednoho městečka do druhého, vzdáleného 100 kilometrů, nám bude trvat přes 3 hodiny. Bohužel má, jako téměř vždy, pravdu. 

Zjišťujeme ale, že místní domorodci mají podobně mlsný jazýček jako našinec a s radostí utrácíme za domácí marmelády, broskvové kompoty, a především vaječný likér! Uděláme si s Kris takové malé Vánoce a jeden večer si pěkně osladíme lahvičkou téhle dobroty. Poprvé také narážíme na dobré pečivo. Dokonce ve tvaru českých rohlíků, jen trochu přerostlých. Zdá se, že jsme v ráji. 

Zavítáme i do Morélie, hlavního města státu Michoacán, kterým jsme poslední dva týdny projížděli. Morélie je v UNESCO a moc se nám líbí. Je taková evropská. Zjišťujeme také, že Michoacán je podle ministerstva zahraničí USA jeden z pěti nejnebezpečnějších států Mexika. Ještě, že si o tom čteme, když už jej opouštíme. 

Naší poslední zastávkou před Mexico City je pak proslulá (obzvlášť jste-li nadšencem do motýlů nebo prvorepublikový svůdník) biosférická rezervace Mariposa Monarcha, tedy motýlů monarchů stěhovavých. Jak jejich český název důvtipně napovídá jde o motýle, kteří – stejně jako my – tuze rádi cestují. Do vysoko položených lesů středního Mexika jich z jejich rodné Kanady každý podzim přilítají miliony. A nutno podotknouti, že ačkoliv nemají ani mapu, ani navigaci zvládají to v mnohem kratším čase než my…

Než je ale najdeme trvá nám to dva dny. Jako Indiana Jones projíždíme horská údolí, prodíráme se horskými mlžnými pralesy a část absolvujeme na koni. Nakonec ale nalezneme to správné obří parkoviště, dvoukilometrovou uličku plnou stánků se suvenýry a nakonec i motýly. Ale stojí to za to. A to i přesto, že jich letos údajně přilétlo ještě méně než loni. Paradoxně nás tak dohání kanadské lesní požáry, ve kterých pravděpodobně hodně z těchto krásných tvorů uhořelo. 

A tak když se po dvou hodinách vyškrábeme od parkoviště do kopců, kde mají tito malí tvorové svou zimní zahradu, spatříme jich tisíce jak visí v hroznech na vysokých borovicích, ze kterých sosají nektar a v obřích rojích se prohánějí po obloze. Baví to chvíli i děti, ale když Vilémovi přistane jeden na nose, shledá se to s pramalým pochopením.

Zdá se tak, že děti mají pro jednou přírody a nadmořských výšek, ze kterých by měla závrať i Sněžka, celkem dost, a tak šlapeme do pedálů a míříme dolů, do Mexico City. Do megapole, která má dvakrát tolik obyvatel, co Česko a kde by se prý bál řídit i Michael Schummacher. Výzva přijata. Hotel máme v samém centru města.