V Mexico City řídit je skutečně radost. Obzvlášť když tam dorazíte v nedělní špičce a většina z jeho dvaceti dvou milionů obyvatel se zdá být na cestě stejným směrem. Než se do centra Mexico City dostaneme trvá nám to víc než dvě hodiny a zvládáme to celkem bez úhony. Přežijí to i naše boční zrcátka, což osobně považuji za úspěch hodný státního vyznamenání. 

Mexico City je město plné protikladů. Mondénně vyhlížející businessmani se tu míjejí s mayskými indiány, vedle luxusních restaurací se tu najíte u stánků s tacos za pár kaček, vedle limuzín se tu lidé prohánějí v orezlých vracích, u hlavní katedrály sv. Marie nabízejí indiáni, oblečení od hlavy až k patě do peří, očistné vykuřovací rituály a tančí divoké tance a místní omladina se mezi nimi prohání na skateboardech. Když k tomu přidáte na mexické poměry dobrá muzea a pěkné parky (dokonce s dětskými hřišti) máte na pár dní o zábavu postaráno. My si ještě k tomu poslední den pobytu na české ambasádě vyzvedáváme olejové a jiné filtry k autu, které jsme si sem museli nechat poslat, a tak toto obří město opouštíme nad míru spokojení.  

Nejedeme daleko. V podstatě na předměstí Mexico City se totiž nachází Teotihuacán. Jedny z největších pyramid na světě, prý správní a spirituální centrum mocné Aztécké říše. My, co víme každopádně víme, že to ve skutečnosti nepostavili žádní mexičtí jelimánci, ale návštěvníci z jiných galaxií. A ti, co opravdu ví, ví, že jde vlastně o první počítač. Kam se hrabe tři-osm-šestka, možná i Pentium… Spíše mimochodem to byla také jedna z největších světových metropolí své doby, ve které žilo přes 200 tisíc lidí a která po dlouhá staletí vévodila větší části střední Ameriky. Nakonec však bylo město okolo roku 650 a ne z cela jasných důvodů, celkem rychle opuštěno. Možná nějaký virus, nebo někdo prostě vypnul proud…

Bivakujeme na placeném parkovišti přímo u základní desky a po nemalém přemlouvání dětí aby vstali, vcházíme do celého komplexu jako první a chvíli ho tak máme celý pro sebe. Dětem za to příkoří způsobené ranním vstáváním musíme slíbit pořádnou porci zmrzliny. Naše děti totiž rády spí (což je ve většině případě výhodou) a pravdou je, že vysvětlit jim, aby vstali před sedmou ráno jen proto, abychom se pak mohli po nějaké haldě kamení procházet jako první, tak většinou moc nefunguje… Bohužel pro nás a bohudík pro pyramidy je od tohoto roku zakázáno na většinu z nich šplhat, takže je můžeme obdivovat jen z podhledu.

Od největších pyramid přejíždíme rovnou k druhé nejvyšší hoře a sopce Mexika, k jazykolomícímu Popocatepetlu (5393 metrů). Nepřekvapivě jedeme hodně do kopce. Ve třech tisících vjedeme do mlhy a tou se prodíráme klikatou silničkou až k Paso Cortéz. Sedlu ve výšce 3750 metrů nad mořem, kde je i parkoviště vhodné k přespání. Sedlo se jmenuje podle Hermana Cortéze, který se zde taktéž zastavil při svém tažení napříč Mexikem v roce 1519. Těžko říct, jak se tu líbilo jemu, ale jestli zde měl takovou mlhu jako my, asi z těch výhledů také moc nadšený nebyl. Ráno nás naštěstí už vítá slunce a jasná obloha. Sopouch Popocatepetlu čmoudí o sto šest, elegantně zasněžený a obří. Na druhé straně jej doplňuje již vyhaslý a jen o pár metrů nižší soudruh Iztaccihuatl. Slunce uvítají i naše zmrzlé nosy neb k naší jen malé radosti zjišťujeme, že nám v noci přestalo fungovat topení. Rozbilo se. Hlásí zlověstnou chybu E063H a my tušíme, že to asi nebude jen tak…

Zjišťování rozsahu tohoto malého neštěstí proto raději odkládáme a nejdříve vyrážíme na výlet. K Popocatepetlu to nejde (k němu je z bezpečnostních důvodů vstup zakázán), a tak míříme k Izy, jak si onen druhý sopouch pro usnadnění přejmenujeme. Na vrchol se bez maček a cepínu dostat nedá a nehtíky máme čerstvě ostřihané, a tak kroužíme v provoněných loukách a borovicových hájích na jeho úbočí, čímž získáváme dobrý výhled na bez přestání soptící a běsnící Popo. 

K odpoledni se vracíme k autu a jelikož nechceme riskovat, že nám v noci místo nosů narostou rampouchy, volíme taktický ústup do nížiny (tedy do 2200 metrů nad mořem) do městečka s roztomilým jménem Cholula (čti Čolula). Méně roztomilé je zjištění, že oprava našeho topení bude vyžadovat objednání nového náhradního dílu (pro čtenáře inženýry: je to žhavící svíčka) a že zde na něj budeme minimálně týden.

Zoufáme ale jen chvilku a pak se rozhodneme, že si to čekání za odměnu odbudeme mimo auto, v pronajatém bytě v centru nedalekého historického města Puebla. První den trochu bojujeme s agorafobií, děti po bytě běhají jak po tělocvičně a já si po šesti měsících užívám, že mám postel jen a jen pro sebe. Oslavíme zde Kiky narozeniny, v normální troubě upečeme něco jako vánoční perníčky, vypereme a většinu času se jen tak poflakujeme. Na pár dní tak zapomínáme na auto, plánování, tankování, přejíždění a cestování, a je to fajn. 

Svíčka ale nakonec dorazí, místní zázrační mechanici (kteří takové topení viděli poprvé v životě) jej k našemu velkému překvapení skutečně opraví a my po více než týdenní odstávce zase vyrážíme do světa. 

Sjíždíme ke Karibiku, teď už skutečně až dolů, k moři. Ale jelikož nás místo slunce a vyhřátého moře vítá déšť a vítr, ani nepřibrzdíme a míříme raději rovnou dál. Do mayských džunglí Yucatanu. Tak trochu na výlet do minulosti, neb některá z míst, do kterých máme namířeno jsme s Kris procestovali téměř přesně před patnácti lety. V Palenque se trochu utrhneme ze řetězu a ubytujeme se na stejném místě jako tenkrát. K našemu překvapení si nás tam nikdo nepamatuje. My si však celkem rychle vzpomeneme, že je to pořád stejná vlhká a temná díra v džungli jako tenkrát. Ale jsme zase mladí, a tak nám to nevadí…

Pyramidy v Palenque jsou také pořád stejně parádní. Schované uprostřed džungle, po cestě k nim na vás povykují opice, všude je spousta pestrobarevných květin a rostlin a cesta k nim je tak dobrodružstvím samo o sobě. Dětem se šplhání po zdejších pyramidách překvapivě líbí, ještě víc pak cesta džunglí k vodopádům, kde se kdysi maminka s tatínkem koupali. Pokrok ale nezastavíte, a tak už je koupání ve vodopádech samozřejmě zakázáno. A možná by to ani nebylo ono. Vyhlídková plošina pro turisty a dvě povykující blonďaté opičky přeci jen na romantice trochu uberou. 

A protože se zdá, že celá posádka si pyramidy v Palenque docela užila, rozhodujeme se, že se cestou k moři v Belize, kam už máme celkem netrpělivě namířeno, zastavíme ještě v jednom ztraceném mayském městě. 

Calakmul pro svět objevil náhodou a celkem nedávno Cyrus Lundell. Americký botanik, který ke své smůle a k radosti svých kolegů archeologů, na místo nového druhu orchideje narazil na jedno z největších a nejimpozantnějších mayských měst. To do té doby pospávalo přes tisíc let zcela zapomenuto v neprůchodné džungli středního Yucatanu. A ačkoliv k jeho znovuobjevení došlo již před devadesáti lety, když se k němu člověk autem prodírá po šedesát kilometrů dlouhé silničce dnes, která se uprostřed neprostupné džungle kroutí, jak jaguáří ocas, má dojem, že to muselo být loni. Zajížďka se ale vyplatí. Pro většinu turistů, je to totiž příliš daleko, a tak máme celé město skoro jen pro sebe. Šplháme na do nebe se tyčící pyramidy s výhledem na nekonečnou okolní džungli a děti se málem nechají adoptovat místní opičí smečkou. Cestou zpět prolítnu uprostřed té divočiny nějakou šílenou díru v silnici a opět se nám odpojí palivová pumpa. Naštěstí už ale víme, co s tím (poprvé se nám to stalo v národním parku Yellowstone před téměř pěti měsíci). Cestou do volného prostoru mimo kabinu mě nic nesežere a závada je tak za pár minut vyřešena. 

A abychom těch zážitků neměli ten den málo, na večer tak trochu náhodou stavíme u jakési netopýří jeskyně, kde na neuvěřitelnou podívanou láká jedna orezlá cedule. Jakmile zastavíme, odnikud se vynoří nějaký místní chasník (na to už jsme ale zvyklí) s tím, že nás k jeskyni za pár pesos za chvíli (až budou netopýři vylétat) zavede. Tvrdí, že jde o druhou největší netopýří kolonii na světě (ale na přehánění a přehnané sliby místních jsme už také zvyklí) a že budeme zírat. Moc tomu samozřejmě nevěříme, a tak když se po chvíli čekání začne z jeskyně zvedat nekonečný vír milionů netopýrů, skutečně zíráme. Děti jsou chvílemi nadšení, chvílemi zděšení a my vlastně také. Netopýři jsou rázem úplně všude, lítají kolem nás, obsypají všechny okolní stromy a na nebe není skoro vidět. Kiki jeden přistane na noze a když pak začne podezřele líbezně zírat na můj krk, zavelím raději k návratu na parkoviště. V ledničce máme česnek. Člověk nikdy neví….

Následující den již zamíříme k Belizským hranicím. Slíbili jsme dětem alespoň 5 dní u moře a tak se už nemohou dočkat. Emma mě nutí hrát pořád do kola její oblíbenou píseň Vamos a la Playa  a Vilém se polovinu cesty hlasitě dožaduje nafouknutí kruhu a tak nám cesta příjemně (ne)ubíhá. Do Belize se těšíme i pro to, že po delší době budeme moct alespoň na chvíli vyměnit naši špatnou španělštinu za angličtinu neb jde o stát, který ještě nedávno měla pod svou „správou“ Velká Británie.