Po takřka dvou měsících strávených v Mexiku vjíždíme zase jednou do nové země, do Belize. To je mi sympatické nejen tím, že jde o stát stejně starý mladý jako já a má tak datum narození v roce 1981, ale především proto, že se tu mluví anglicky. Je to taková místní velká anomálie (na jih od Mexika na angličtinu jen tak někde nenarazíte) a my zjišťujeme, že nám to překvapivě dělá celkem problém. Natolik jsme si navykli dorozumívat naší velmi lámanou španělštinou, že nám chvíli trvá, než se nám v hlavě přehodí ta správná výhybka. 

V Belize máme v podstatě jediný cíl – dojet na pláž a tam se alespoň pět dní válet v písku na pláži a dělat jen ty nejnutnější úkony nutné k přežití nás i dětí. Jako všichni ostatní, kdo do Belize míří, jedeme prostě na dovolenou. Belize působí trochu jako polo-opuštěný ostrov někde v Karibiku (ostatně je často geograficky zařazován právě mezi karibské státy, ačkoliv je celkem jistě (byli jsme tam, tak tomu věřte) v Americe střední). Hlavní město Belmopan (16 tisíc obyvatel) je taková větší vesnice s jedním mrakodrapem o čtyřech patrech a v porovnání s ostatními vesnicemi se skutečně jeví jako pořádná uspěchaná velko-vesnice. I větší obchody jsou poloprázdné, ale když se zadaří, tak v nich seženete takové milé relikty koloniální nadvlády Britů jako je třeba náš oblíbený čaj Lipton nebo třeba pivo Guinness. A pak, že koloniální mocnosti prý jen brali….

Nakupujeme tedy čaj i pivo a míříme do malého rezortu na pobřeží, který nabízí parkování pro obytné vozy, bazén, pláž a klid. Je to pro nás takový malý a předčasný vánoční dárek neb do tohoto malého ráje na břehu Karibiku přijíždíme přesně týden před Ježíškem. Podle plánu nic moc neděláme. Co nás ale mile překvapí je podle vzhledu již velmi zkušená Toyota s českou espézetkou líně si podřimující ve stínu pod palmami. Nejde jen o první české auto, které za sedm měsíců našeho putování potkáváme, ale také o první české nomády. Honza s Bárou (Expedice Vicuña) jsou velmi milí a my jsme tak rádi, že můžeme alespoň na pár dní vytvořit takovou malou českou enklávu. 

Co nás ale překvapí ještě víc je déšť, který se spustí čtvrtý den a když nepřestane lejt ani den pátý, raději zvedáme kotvy (téměř doslova neb se všude kolem začnou objevovat kaluže jako rybníky) a rozhodujeme se, že vánoce raději strávíme v Guatemale. Máme namířeno k dalším mayským ruinám Tikal a k městečku Flores. Obé se nachází u velkého jezera, a tak trochu doufáme, že se nám tu podaří ulovit krom pyramid v džungli i vánočního kapříka (strouhanku s sebou vezeme už asi měsíc). Úspěch slavíme tak napůl. Pyramidy najdeme, ostatně prý se nehnuly z místa již pěknou řádku století, za o kaprovi tu neslyšeli, zdá se, ještě mnohem déle. Rezignovaně proto kupujeme v supermarketu mraženou tresku a všechny ingredience na salát. S Kikou se již tradičně pohádáme o tom, co do něj vlastně patří a co ne a nastolíme tak tu pravou vánoční atmosféru. Děti jsou jako míliusové, tušíc brzký příchod bájného Ježíška, dohánějí manko z celého roku. 

Utáboříme se v jednom nedalekém kempu, kde jsme v podstatě sami a začíná klasická vánoční honička, kterou zažívá leckterá česká rodinka – úklid, zdobení stromečku (co na tom, že je z rákosu), příprava salátu (dojde k rituálnímu handlování různých surovin a následnému usmíření), obalování kapra (tedy tresky), příprava (krevetí) polévky, pouštění koled a pohádek. Děti bzučí a vibrují jak dva čmeláčci, co zrovna zahlédli extra šťavnatý pestík a my nestíháme. Kris se snaží Emmu i Viléma na pár minut vylákat z dosahu vozu pod záminkou, že je potřeba pro ježíška připravit přistávací dráhu, když letí takovou dálku až z Čech a já zatím lovím všude po autě zastrkané dárečky, které jsme prozřetelně nakoupili už v Mexico City na konci listopadu. 

Zhruba v 18 hodin místního času vidíme na guatemalském nebi malého J-C (čti džejsí) jak si to sebevědomě míří na dětmi skvěle připravenou runway. Na závěr udělá pár frajerských piruet a už přistává mezi nosály, kterých tu je jako v Kanadě veverek. Dětem přinese, o co si napsali (což značí, že nebeská pošta funguje mnohem lépe než ta Mexická – na balík poslaný do ČR ve stejné době stále marně čekáme) a my máme radost, že jsme s nemalým úsilím dokázali dětem – a vlastně i sobě – připravit takové skoro normální Vánoce. 

Vyrážíme dál. Škoda, že mi ježíšek nepřinesl kurz jízdy mezi sebevrahy. V Guatemale by se totiž náramně hodil. Místní nejezdí podle předpisů, ale jedině podle toho, co jim jejich vůz, motorka, kamion, (fanfárově vyzdobený starý americký školní) autobus, kůň nebo kráva dovolí a zdá se, že jezdit tu podle předpisů je vyloženě nerozum, neřkuli hazard. Na motorce zde jezdí ze zásady minimálně ve čtyřech a když se nevejdete do autobusu, vždycky se najde místo na jeho střeše. Nezbývá mi než si pustit největší hity kapely Rage against the machine a pokusit se splynout s davem. 

Zpětně si také uvědomuji, že co jsme v Guatemale byli, nejeli jsme snad po rovné silnici déle než 50 metrů. Stavět zde silnice rovně je asi zakázáno. Silnice i „dálnice“ se klikatí z kopce do kopce, mnohdy mám dojem, že ty všudypřítomné serpentýny nevyjedu ani na jedničku. O to větší zažíváme zklamání, když náhodou narazíme na krásnou a skoro rovnou a širokou silnici a jakýsi místní strážce zákona s vestičkou a čepičkou nám odhodlaně skočí do cesty s jasným zadáním nás dál nepustit. Jedná se prý o soukromou komunikaci místní cementárny. Pokud nevezeme cement nebo ho nejedeme koupit alespoň na stavbu strahovského stadionu, máme se prý otočit. Google maps se nás sice ještě dlouho poté snaží neodbytně poslat zpět do zakázané zóny, protože cesta pro běžné smrtelníky je o 50 kilometrů serpentin a hodinu a půl delší, ale nedá se ale nic dělat.

Míříme na severozápad Guatemaly, do sopkami poseté horské krajiny, kde stále ještě mnohem častěji uslyšíte mayštinu než-li španělštinu. Míříme na velký indiánský trh v roztomile pojmenovaném městečku Chichicastenango (čti Čiči), kde nepřekvapivě utrácíme malé jmění. Doplňujeme garderobu. Kika sukni, Emma a Vilík lacláče. Teď už budeme od domorodců k nerozeznání. Na Adama nic neměli, a tak si pro útěchu kupuje alespoň koberec (má na ně slabost, je to za tuto cestu již jeho druhý).

Pak už raději míříme k jezeru Atitlán. Toho extrémně fotogenické jezero, jehož břehy jsou posety sopouchy, které by mohl závidět i Island je taktéž centrem produkce světoznámé guatemalské kávy. Jde tedy o destinaci, kterou rodiče cestující non-stop s dvěma malými dětmi nemohou minout. Čerstvá káva to je totiž jiná káva. Jezdíme po místních vesničkách, tu lodí, tu tuk-tukem, kávu srkáme od rána do večera a máme dojem, že nás nic nezastaví. Asi dobře, že na téhle cestě nejedeme také přes Kolumbii…

Ale jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu (nebo pro kafe), až se ucho utrhne. V tomto případě se však netrhá ucho, ale spíš mé břicho. A tak po týdnech „snad už to přejde“ a vyčerpání všech našich zásob černého uhlí, Smecty i Endiaronu shledávám, že žít na dluh a s bůh ví jakou kolonií v břiše se prostě nedá. Po návštěvě místní nemocnice tak dostávám antibiotika s příslibem, že do týdne mě snad tito černí pasažéři (v podobě bakterie E. coli) opustí. 

Ale to už svištíme dál. Bereme to přes pěkné koloniální městečko Antigua rovnou k sopouchu Pacaya, na jehož úpatí oslavíme krásný, i když v celku osamělý, příchod Nového roku. Kika připraví česnekovou pomazánku a mě brzy dochází, že zas tak úplně sami vlastně nejsme. Nový rok s námi totiž bujaře slaví i stále početná kolonie E. coli v mém břiše… I tak se na nový rok vydáváme na túru do vyšších pater této aktivní, leč pochrupkávající, sopky. Emma trvá na tom, že pojede na koni a s Vilíkem se těší, jak si nahoře nad lávovými výduchy napaří maršmelouny (místní oblíbená kratochvíle). Protože, přece: „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Já snažně doufám v pravý opak… Když máme maršmelouny až za ušima (u Viléma to platí doslovně), sklouzneme ze sopky zase dolů a vydáme se vstříc hranicím se Salvadorem. Když při sjezdu k tichému oceánu začnu dostávat křeč do nohy od neustálého brzdění, shledáváme, že s ubytkem nadmořské výšky dramaticky přibývá teploty. Ručička teploměru se zastavuje na 38 stupních teploty a nám s povzdechem dojde, že dlouhé kalhoty, nedej bože ponožky, budou po následujících několik týdnů (možná měsíců) naprosto zbytným zbožím. 

Salvador byl donedávna jednou z nejnebezpečnějších zemí světa. Držel neslavný rekord v podobě největšího počtu vražd na počet obyvatel. V roce 2019 však do úřadu nastupuje nový prezident, v zemi nechá postavit několik obřích věznic, do nich zavře neuvěřitelné jedno procento populace (a v podstatě každého s tetováním nebo zlatým řetězem na krku) a organizovaný zločin je ze země, takřka přes noc, vymýcen. Ze Salvadoru se tak okamžitě stává nejbezpečnější země celé latinské Ameriky, čímž zakládá jiný neméně neslavný rekord v největším počtu vězněných občanů na počet obyvatel. Na míle předbíhá takové premianty jako je třeba Čína nebo USA.

Salvador je každopádně parádní destinací. Je to země malá, jak jsme si řekli, také velmi bezpečná a na malé ploše toho nabízí mnoho. My si z menu vybíráme (polo-úspěšný) hon na velryby, něco málo z plážování, přisypeme trochu adrenalinu v podobě zip-lines skrze salvadorskou džungli a jelikož mi je již o něco lépe, tak zavítáme i na Ruta de las Flores, kde pro změnu roste pověstné salvadorské kafe. A vy si jistě hned říkáte: „ten Adam si zase pěkně zahrává“. A máte pravdu! A tak krom výše uvedených atrakcí neplánovaně navštěvujeme i hlavní město San Salvador. Děti s Kris jdou do McDonaldu (klimatizace, wifi zdarma a vnitřní dětské hřiště) a já do největší salvadorské nemocnice (gastro klinika s lékařem diplomovaným v USA, super drahý test a nová – snad vhodnější – antibiotika). Na druhý den tedy všichni z města odjíždíme tuze spokojení (až na E. coli, doufám) a pomalu míříme na hranice s Hondurasem. Jsem zvědavý kam až ty černé pasažéry vlastně povezu (spoiler alert: daleko)….