Přejíždíme do Hondurasu. Střihneme to pěkně z jihu a shledáváme, že krom ukrutného vedra v tomto koutu země nic moc zajímavého není. Původně jsme v Hondurasu chtěli zůstat déle, ale nakonec jsme raději jeli přes Salvádor, který jsme původně chtěli vynechat. Honduras má ze všech středoamerických států asi stále nejhorší pověst a tak nás to ani nemrzí. Zážitky sice sbíráme rádi, ale vyhlížení velryb nebo sjíždění zip-lines nám po zralé úvaze přišlo lákavější (a levnější) než třeba únos a placení výkupného.

V Hondurasu tedy trávíme pouze dva dny, většinu času v autě. Jedinou noc zde strávíme na hlídaném parkovišti u překvapivě moderního shopping mallu. Teplota je tam jako v iglů a tak se alespoň na chvíli schladíme. Parkujeme na okraji parkoviště, u jednoho opuštěného kontejneru, kolem kterého to však okolo druhé ranní nebývale ožívá. Přičinliví mužíci něco stěhují z kontejneru do přistavených aut. My děláme, že tam nejsme, Kris po přemlouvání přestane příliš hlasitě “pochrupkávat”(Před tím než probudím Adama, který spí se zašpuntovanýma ušima a Escobarovi pomocníci, ho nechávají naprosto chladným) a bez úhony a zapojení do mezinárodního obchodu s drogami či zbraněmi noc přečkáme.

Následující den nás čeká zase další hranice. Začíná to být celkem rutina, jakkoliv jde o kratochvíli, kterou jsme si zatím neoblíbili, o dětech ani nemluvě. Přejezd hranice mezi Hondurasem a Nikaraguou se stane také naším historicky nejdelším. Po té, co drobně zaváhám při odpovědi na otázku jaké je moje povolání (na což není ostatně úplně jednoduchá odpověď) pozve si mě přičinlivý pohraničník do své (naštěstí vychlazené) kanceláře, kde mě dvě hodiny mučí u výslechu. Odpověděl jsem totiž (a popravdě), že jsem úředník, což se mu evidentně nezdálo (snad za to mohlo to tričko s jednorožcem) a tak si mě prolustroval na internetu, aby ke svému evidentnímu zděšení zjistil, že jsem léta pracoval “pro Evropskou Unii”. Ani nejvěrnějšího voliče SPD by nepřemohla větší hrůza. Totiž, Nikaragujský režim v čele s prezidentem Ortegou, který je tak trochu tyran a diktátor nemá s Evropskou unií příliš dobré vztahy a tak jsem asi i já “ten co pracoval v Evropské unii” potřeboval náležité přivítání.

Komunikovali jsme převážně pomocí překladače Google v telefonu onoho aparátníka a občas docházelo k zábavným přeřeknutím našeho virtuálního tlumočníka. Třeba když se mě telefon zeptal, zda jsem v Evropské unii pracoval jako stůl a nebo jako tužka. Opět jsem bohužel zaváhal s odpovědí neb jsem se nesmyslně, avšak poctivě, nad vznesenou otázkou zamyslel. A chtěl jsem odpovědět, že jako židle. V jedem okamžik jsem měl zase dojem, že mě označil na šarlatána, proti čemu jsem se samozřejmě ohradil, aby pak vyšlo najevo, že si jen zcela mimo kontext vzpomněl na to, že viděl český film stejného jména. O dvě hodiny později jsme nicméně byli do Nikaragui vpuštěni (asi už je unavovalo běsnění našich unavených dětí v odbavovací hale – ta totiž klimatizovaná nebyla) a já si hlasitě oddechl. V Nikaragui míříme nejdříve do jednoho menšího bazénu, neb si to po tom grilování na hranicích (u mě obrazně, u dětí a Kiky doslovně) zasloužíme. Jde zde také zdarma na parkovišti přenocovat a tak se nám to jeví jako strategicky výhodná zastávka.

Nikaragua je krásná země. Je relativně bezpečná, se spoustou pěkné přírody, koloniálních měst, sopek, parádního pobřeží na obou stranách a také má za sebou velice zajímavou historii, “hezky” ukazující úlohu (nejen) USA v regionu – na počátku minulého století “přátelská” okupace, finance a zbraně z USA pro jimi podporovanou opozici, prohraná guerillová válka protiamerických (a levicových) Sandinistů, první diktátor podporovaný USA, výhra Sandinistů díky soudružské pomoci z Kuby a Sovětského svazu v osmdesátých letech, návrat proamerického diktátora v letech devadesátých, slavný návrat Sandinistů na počátku milénia a (ne)překvapivá proměna levicového vůdce v diktátora. To už je ale takový místní kolorit. Tohle všechno víme, neb s dětmi navštěvujeme muzeum sandinistické revoluce v koloniálním Leonu. Muzeum je pak pozoruhodné především tím, že vůbec drží pohromadě. Asi stejně dobře jako zbědovaná nikaragujská společnost.

Pro projíždějícího cestovatele je to však destinace přívětivá a to nejen díky překvapivě dobrému stavu místních silnic. Je tu levně, příjemně tropicky, jídlo ucházející (člověka překvapí jak je kuchyně celé střední Ameriky, například v porovnání s Mexikem, nudná – rýže, fazole, juka a kuře, občas kolečko okurky) a lidé přívětiví. Krom revolučního Leonu navštěvujeme také koloniální Granadu, kde jsme se s Kiki už před mnoha lety také mihli a shledáme, že se tu nic moc nového za tu dobu neudálo. Zajdeme také na workshop výroby čokolády, který si Emma dlouho přála. Blažený výraz na její i Vilíkově čokoládou umazané tváři svědčí o tom, že to stálo za to. Cestou do Granady se také zastavujeme u sopky Masaya, kterážto umožňuje v podstatě přímo z parkoviště nahlédnout do svého rozžhaveného chřtánu. Výšlap na přilehlý vyhaslý sopouch na parádní západ slunce a následné čučení do bublající lávové polévky nás baví všechny. Vilík by si rád opekl maršmelouny, Emma vymýšlí jak na to. Nemá však bohužel dost špejlí, které by mohla pospojovat v jeden obří opékací klacík.

Na následující dny se přesouváme na ostrov Ometepe, který leží uprostřed jezera Nicaragua, největšího jezera ve střední Americe. Láká nás údajně přívětivější klima (nepotvrdí se), pomalejší tempo a mírně zahálčivá nátura místního obyvatelstva (potvrzuje se – a tak si třeba oběd musíte objednávat v podstatě hned po snídani) a pěkné koupání v jezeře (potvrzuje se tak napůl – voda sice příjemná je, ale prý v ní žije vzácný druh sladkovodních žraloků…). Na pár dní se tak ladíme na místní rytmus a nic moc neděláme. Zvládneme pár výletů, ale většinu času jen tak zahálčíme. Na ostrově nás také zastihne informace, že v Panamě, kam musíme doručit dodávku do přístavu, musíme být o pět dní dříve než jsme mysleli. Nezbude nám tedy nakonec nic jiného než hodit zahálku zase za hlavu a opět vyrazit na cestu.

Na Kostariku, Švýcarsko latinské Ameriky, jak je jí přezdíváno, tak máme bohužel o něco méně času než jsme plánovali. Je tu ale, stejně jako ve Švýcarsku docela draho, a tak alespoň ušetříme rodinný rozpočet. Kostarika je velmi turistická, především Němci a Holanďany se to tu jen hemží. My se nakonec rozhodujeme, že zajedeme k sopce Arenal, kde jsme s Kris před těmi dávnými časy také byli a kde se nám líbilo. Jeden celý den trávíme výletem v národním parku okolo sopky (která se před námi bohužel většinou skrývá v oblačném závoji, takže si neužijeme pohled na aktivní vulkán) a druhý v horkých pramenech na jejím úpatí. Různých malých lázeňských rezortů je tu spousta, my vybíráme ten, kde lze i za rozumný peníz přenocovat. Ráno tak do vody skáčeme jako první a vyžene nás až noční hlídač. Důkladně smíváme prach z cest – takhle řádně odmočení už jsme tedy dlouho nebyli.

Abychom Kostariku neošidili úplně sjíždíme následně na dva dny k tichému oceánu, je to koneckonců při cestě do Panamy a užíváme si liduprázdných a krásných pláží.

Pak už nastavujeme kurz na Panama City a ani ne po týdnu opět překračujeme státní hranice. Tady se mě na povolání naštěstí nikdo neptá a tak jejich přejezd proběhne celkem hladce, teda až na to, že si nevšimneme Kostarické celnice a profrčíme rovnou do Panamy a musíme se pak potupně vracet…aspoň cedulku by tam mohli mít, když už ne pořádnou závoru. Mile nás překvapí, že panamerická dálnice je v Panamě skutečně dálnicí. Ze začátku se nás trochu jímá závrať, přes stovku v hodině a ještě ke všemu na čtyřproudé dálnici jsme nejeli už hodně dlouho. Když do Panama City a tedy téměř na samý cíp střední Ameriky přijíždíme, máme zhruba 3 dny na to vyřídit všechny před odjezdové administrativní a značně byrokratické náležitosti pro poslání dodávky přes oceán, sehnat dva kufry do kterých se sbalíme a já opět musím navštívit lékaře. Mí černí pasažéři mě už skutečně nebaví a jsem pevně odhodlán opustit kontinent bez nich. A ještě, že máme cestovní pojištění, protože jak si empiricky ověřuji, čím níže jsme, tím je místní zdravotní péče dražší. Mezi získáváním všech potřebných razítek nutných pro vývoz auta tak lítám na různé testy a dostávám další várku antibiotik (blbě zvolený suvenýr, já vím). I tohle nakonec k cestování patří, ale když už to trvá takhle dlouho, nic moc nezabírá a člověk nemá možnost setrvat déle na jednom místě, je to skutečně mrzuté. Trochu to ubírá chuť nejen k jídlu, ale co hůř občas i k tomu cestování.

Pořizujeme dva velké cestovní vaky – které seženeme (divte se) v místním Decathlonu (celkem sentimentální shledání) a po osmi měsících na cestě zase balíme. Sbalit se na skoro dva měsíce do dvou tašek, se jeví takřka stejně nemožné jako když jsme v květnu redukovali naše živobytí do 3,5 metrů čtverečních naší dodávky. Děti opět procházejí nelehkou volbou ohledně plyšáků a hraček, které si mohou vzít s sebou. Zdánlivě konstruktivní návrh Emmy, že si tedy nebude brát slabikář, když máme tak málo místa, je zamítnut. Nestíháme, vše balíme pozdě do noci. Na druhý den se potřebujeme přesunout do malého domku u moře, který jsme si na následující dva týdny pronajali a já pak musím odvézt auto do přístavu. Je s podivem, jak moc málo toho vlastně nakonec potřebujeme. Ze 150 metrového bytu jsme přeskočili do dodávky a nyní, zdá se, si vlastně vystačíme jen s dvěma kufry a baťůžkem.

S autem se loučíme neradi, ačkoliv myslím, že nám všem prospěje chvíli si od něj odpočinout. Stalo se za tu dobu nejen naším domkem na kolech, ale i parťákem a kamarádem do deště. Prostě pátý člen rodiny. Ani jeho odplutí se samozřejmě neobejde zcela bez dramat. Den před jeho naloděním se totiž dozvídáme, že auto bylo náhodně vybráno na další celní kontrolu. Auto i s kontejnerem prý musí do scanneru a pokud se budou jeho útroby jevit podezřele, bude celní správa vyžadovat jeho opakovanou prohlídku (jednou, a to i se psy, už totiž auto kontrolovali). V přístavu nám však až do posledního okamžiku nejsou schopni říct, jak prohlídka dopadla a zda se auto na loď vlastně dostalo. V aplikaci sledující lodě následující den vidíme, že naše Lexa Maersk už si to šine po Atlantiku a my pořád nevíme, zda i s naším autem. Nakonec to ale dobře dopadne a k večeru se dozvídáme, že auto na lodi skutečně je. A aby toho nebylo málo, ten samý den nám je oznámeno, že příjezd do Indie se opozdí alespoň o dva týdny – kvůli jemenským povstalcům to totiž musí vzít místo Suezským průplavem okolo Afriky. Tyhle nástrahy cestování po světě, máme ze všeho úplně nejméně rádi. Jakmile se něco takové stane, zcela vám to totiž zbortí všechny další plány – v našem případě musíme řešit, co budeme ty dva týdny dělat (úplně se nám popravdě nechce trčet v Bombaji). Zvažujeme tak delší přestávku v Saigonu, kde bychom jinam měli přesedat na cestě ze Sydney do Bombaje. Řešíme také, zda to stihneme na pakistánsko-čínskou hranici, abychom stihli přejezd Číny v půlce května. Tu lze totiž přejet pouze organizovaně a v doprovodu čínských soudruhů a to již máme samozřejmě za nemalý peníz domluvené. Když nic jiného, učí to člověka trpělivosti…

Teď už by tedy mělo být naše auto cestě do Indie a doufejme, že do Bombaje nedorazí s příliš velkým zpožděním. My ale do té doby příliš zahálet nebudeme. Pravda, v Panamě jsme si nyní naordinovali onu dvou týdenní zastávku v jedné zapadlé panamské vísce na březích Karibiku, ale jen abychom zde vyčkali příjezdu velmi milé návštěvy, mého bratra s dětmi a koneckonců i cestovatelé občas potřebují dovolenou.

Spolu se pak zase rozjedeme dál. Do Bombaje je cesta dlouhá…