Jsme na cestě už pěkných 8 měsíců, přičemž náhoda tomu chtěla, že přesně polovinu jsme strávili v severní Americe (Kanada a USA) a druhou v Americe střední (do ní, pravda trochu nekorektně, zahrnuji i Mexico, kteréžto však geograficky patří do ameriky Severní). A jak jsme se už po těch prvních čtyřech měsících nemohli dočkat až přejedeme do Mexika a zažijeme zase něco nového, musíme přiznat, že nyní se nám občas zase zasteskne po severnějších rovnoběžkách a cestování po Kanadě a USA. I proto nás napadlo, že by mohlo být celkem zajímavé (a snad i pro vás) porovnat v čem se cestování po obou “světadílech” liší. O prvenství se utkají v pěti nabitých kategoriích. Koukneme se jim pěkně na zoubek!

Začneme trochu techničtějšími a prozaičtějšími kategoriemi. Ale při cestě kolem světa autem, to asi ani jinak nejde :-).

1. Cestování – jízda autem, silnice, tankování, hranice…

Asi vás nepřekvapí, že kvalita silnic v USA a Kanadě se oproti střední Americe liší asi tak jako pes od velblouba. Po Kanadě a USA jsme najezdili 20 tisíc kilometrů a zabralo nám to (v počtu hodin za volantem) v podstatě stejně času jako následujících 10 tisíc kilometrů po střední Americe. Krom Mexika a Panamy zde totiž na normální dálnici v podstatě nenarazíte (nenechte se zmást výrazem Panamerican highway). Čtyřproudové silnice jsou spíše výjimkou a ještě k tomu jsou často ve skutečně špatném stavu. Zlatá D1! Ty dvouproudé pak obvykle brzdí pomalé náklaďáky (ale také třeba povozy s koňmi, autobusy, mopedy, traktory nebo vlastně cokoli dalšího), které není lehké předjet a jelikož jde o region opravdu hornatý, často tak uvíznete v nekonečných serpentinách za povozem, který nejede přes 30 km/h snad ani z kopce. Silnice také často zdobí díry o hloubce Mariánského příkopu a do teď se mi ani nechce věřit, že jsme v žádné nezůstali navždy. Silnice skrze vesnice jsou nadto prošpikovány zpomalovacími pruhy všech tvarů a velikostí. Vesničané si je často staví sami, aby vás donutili zpomalit před jejich stánkem, případně snad doufají, že se k nim alespoň zakutálí vaše uražené kolo. V některých vesnicích jsou skutečně na každém metru a přejet je se mnohdy nedá jinak než krokem, nechcete-li riskovat ztrátu podvozku. V Mexikuj je nazývají topes, námi překřtěné na topíky-hopíky a jinde zase třeba tomolo. Ne vždy jsou vidět, obvlášť ne ve tmě nebo když prší a tak si chtě-nechtě občas pěkně poskočíte.

A tak příliš k ničemu ani není, že máte v daný den před sebou třeba jen 100 km, neb vám to může s přehledem zabrat stejně nebo i více času než 400 km v USA. Krom toho je to mnohdy mnohem náročnější pro řidiče. Místo tempomatu, kafíčka a audioknihy totiž ustavičně bojujete o zachování fyzické celistvosti vozu i posádky.

Nadto, v Kanadě a USA můžete – je-li to potřeba pro překonání nějakého delšího a neztajímavého úseku – cestovat i v noci. Měli jsme to s Kikou docela rádi. Děti spali a my měli klid :-). V Mexiku a dál to už bohužel nejde. Jednak proto, že se to z bezpečnostních důvodů příliš nedoporučuje (především v Mexiku jsou údajně celkem běžná noční přepadení), ale také třeba proto, že se mnohem hůře orientuje v provozu – nevidíte dobře díry v silnici, topíky, špatně se vyhýbá kravám nebo neosvětleným chodcům, cyklistům a motorkám. K tomu přidejte oblibu místních jezdit za každých okolností se zapnutými dálkovými světli a máte o “zábavu” postaráno.

Kapitolou samou o sobě je také tankování a kvalita nafty. Moderní dieselový motor, který lze nalézt i v našem voze, je totiž prvo-světově zhýčkaný a opravdu nemá rád špinavou naftu. Navíc do něj musíte lít každých pár tisíc kilometrů Ad-Blue (aditivum). Špatná nafta může v důsledku znamenat poškození motoru, což, jak si asi dovedete představit, není při cestě kolem světa úplně ideální. S kvalitou nafty a sháněním Ad-Blue není samozřejmě ani v Kanadě, ani v USA problém, ale jakmile překročíte hranice s Mexikem, zjistíte, že kvalita místní nafty asi 100x překračuje povolené evropské normy(s výjimkou Kostariky a částečně Panamy) a tedy i limity pro náš vůz. V Mexiku údajně existují pumpy, kde mají naftu o něco kvalitnější, ale my jsme na ně moc štěstí neměli. Útěchou vám sice může být dobrá cena (většinou okolo jednoho dolaru za litr), ale třeba v Mexiku zas musíte platit na většině sjízdných “dálnic” mýtné, které je skutečně drahé (zhruba 5 kč na kilometr silnice). Ostatně i levná nafta v USA je tak trochu mýtus, respektive hodně záleží na státu, ve kterém státě zrovna jste. Obecně pak platí, že západní pobřeží je mnohem dražší (v Kalifornii dáte za naftu i dva dolary za litr). V Mexiku Ad-Blue ještě seženete, dál už je to skoro nemožné. My se naštěstí dostatečně zásobovali při odjezdu z Mexika a zvládli jsme pak dojet až do Panamy, kde jsme měli doporučené jedno místo, kde Ad-Blue sehnat šlo. Je to ale trochu bojovka, celkem lehce totiž poznáte, kdy do auta nalejete něco, co mu úplně nechutná. Auto hůř táhne, trochu brblá a pokud o autech víte tolik jako my (tedy naprosto nic), úplně to na klidu nepřidá.

Samotnou kategorií je také překračování hranic. V severní Americe se vám to nestává zas tak často. Za to ve střední Americe, se na hranicích mezi dvěma státy můžete ocitnout klidně i vícekrát do týdne. Jakkoliv to není procedura extra složitá, v každé zemí se liší a pokaždé tedy musíte řešit jak vlastně hranici přejít, co k tomu budete potřebovat, kolik vás to bude stát či zda potřebujete pojištění. Nějaký čas vám tedy vždy trvá si dopředu zjistit co a jak a následně, ač se můžete snažit sebevíc vám samotné překročení hranic zabere něco mezi dvěma až pěti hodinami. Ve většině zemí si také musíte pořídit novou sim kartu a vyměnit peníze. Na druhou stranu vám v pase přibude další razítko a vstup do další země má pro nás stále své kouzlo :-). Vstup do Kanady i přejezdy hranic mezi USA a Kanadou byly v tomto překvapivě celkem rychlou záležitostí. Na druhou stranu, v USA a Kanadě musíte mít povinné pojištění, které není zas tak snadné sjednat (bez adresy v USA) a je celkem drahé.

O co hůř, z Kanady do USA vám nedovolí převézt citrony a vajíčka. Když nám je při přejezdu z Yukonu na Aljašku zabavili, Vilém z toho dostal asi hodinový hysterický záchvat. A shánějte na Aljašce nové citrony…

USA a Kanada: 1, střední Amerika: 0

2. Spaní na divoko a kempování

Ani v této kategorii nebude střední Amerika – pro nás nakonec trochu překvapivě – úplným premiantem. V Kanadě a USA bylo totiž náramně jednoduché a rychlé najít pěkné místo na přespání či kempování. Často šlo o místa opravdu krásná, divoká a málokdy jsme museli přemýšlet, zda je to místo bezpečné (krom případné přítomnosti mlsné zvěře – od komárů po medvědy). V Kanadě a USA jsme málokdy museli za kempy platit, existuje totiž překvapivě hodně míst, kde můžete legálně a zdarma kempovat, třeba u jezer a řek – tam si pak můžete většinou bez obav zaplavat si, rozdělat si u toho oheň, opéct maršmeloun a být v divočině naprosto sami. Nebo třeba spaní na farmách či vinicích – vinice a košt místní produkce jsme měli s Kikou obvzláště rádi. Když už jsme za kemp zaplatili, mohl se člověk spolehnout na celkem slušné zázemí (toalety, sprchy, voda, ohniště, dřevo) a zajímavý kulturní zážitek (Američané jsou kempovací maniaci). V USA a Kanadě také můžete celkem bez obav zastavit na noc třeba na benzínce, u Walmartu (obchodní dům) nebo někde u silnice a máte celkem jistotu, že vám do rána z auta nic nezmizí. Na stranu druhou, například v národních parcích je krom kempů spaní v přírodě přísně zakázáno a v hlavní sezóně může být celkem oříšek volné místo získat.

S čím jsme proto úplně nepočítali bylo to, že najít taková pěkná a ideálně neplacená místa na spaní ve střední Americe bude takový oříšek. Střední Amerika je totiž mnohem zalidněnější a divoké přírody vhodné ke kempování zde zas není tolik nebo není jednoduše dostupná. Kempů je tu obecně mnohem méně a ačkoliv jsou ve srovnání s USA o něco levnější, jejich standard je někdy dost hrůzný (nejde-li jen o kus louky/pláže). O kulturní zážitek pak sice stejně jako na severu často nepřijdete, ale strávit celou noc poslechem latino disko hudby z reproduktoru o velikosti almary, který si postavila místní rodinka hned vedle vás, by stačilo asi jen jednou…

Stejně tak není úplně snadné najít benzínku, kde vám dovolí přespat a zastavit jen tak někde u cesty nebo na parkovišti se většinou z bezpečnostních důvodů nedoporučuje vůbec. Hledání vhodného místa k přespání tak pro nás bylo mnohem náročnější než na severu a člověk má, chtě nechtě, pocit mnohem menší svobody. Jestli je něco v čem byla severní Amerika pro nás jednoznačně lepší, pak je to právě spání a kempování.

Ale aby to bylo úplně fér, ve střední Americe je zase mnohem levnější ubytování v hotelech. Sehnat obyčejný motel pod 100 USD na noc je v severní Americe skoro nemožné, ve střední Americe se hravě dostanete na polovinu či méně. A ačkoliv preferujeme svou vlastní (pojízdnou) postel, někdy se to prostě hodí.

A pak voda – když totiž jedete po vlastní ose a spíte téměř pořád v autě, je dostatek pitné vody celkem zásadní (zaznamenal jsem ostatně onehdá na sobě takový tik – že i teď když cestujeme bez auta, kdykoliv vidím někde kohoutek, začnu podvědomě přemýšlet, zda potřebujeme vodu dobrat nebo ne). V Kanadě a USA si můžete vodu natankovat celkem bez obav a zdarma v podstatě všude. Oproti tomu, není ve střední Americe voda pitná témeř nikde. Máme sice v autě celkem výkonný filtrační systém, ale fakt je ten, že vám často – pokud už se vám podaří nějaký dostupný kohout s užitkovou vodou najít – nedovolí vodu načerpat. A tak člověk musí obvykle hledat místa, kde si může pitnou – purifikovanou – vodu koupit. Obchody s pitnou vodou. Místní si jí z nich vozí domů ve velkých barelech, tzv. garafonech, my si jí čepovali přímo do nádrže, přičemž ne vždy to bylo úplně jednoduché (někdy nešla na jejich kohouty přidělat naše hadice, někdy to zas bylo daleko, nebo prostě nechápali co to vlastně chceme).

USA a Kanada: 2, střední Amerika: 0

Už vás slyším, jak si říkáte: “Ta střední Amerika to teda asi dost projede”, “kdo by to byl tušil”, “to je teda trochu nanic”. A tak dále. Ale nebojte! Už se přesouváme z těch možná nudných, ale nutných provozních kategorií do těch prožitkových a tady zase často válí rozdivočelá střední Amerika.

3. Jídlo a stravování

Tak třeba to jídlo – pravdou totiž je, že to nejlepší jídlo, které jsme v USA jedli, bylo to, co jsme si sami uvařili. Do restaurací jsme chodili spíš méně, a málokdy to ještě k tomu stálo za to. Jídlo v restauracích je v obou zemích také celkem drahé a tak jsme dávali přednost domácí kuchyni. Naše největší gurmánské zážitky se pak odehrávaly výhradně v restauracích s kuchyní cizokrajnou – čínskou nebo třeba právě mexickou. A právě asi Mexiko je ze všech středoamerických zemí na jídlo, jak se říká, nejvýživnější. Mexické jídlo je prostě boží. A je skoro jedno, kde a co jíte. Mexická kuchyně je rozmanitá, barevná, voňavá a ještě k tomu není drahá. Prostě skvělá kombinace. Nadto je v celé střední Americe téměř v každé vesnici pěkný trh plný čerstvého (a často roztodivného) ovoce a zeleniny (a také zpravidla místem, kde se nejlépe najíte) a kde si koupíte vše, co potřebujete k vaření v autě. Všude ve střední Americe seženete čerstvé ovocné šťávy a limonády, ucházející pivo, dobrý rum a silnice jsou lemovány malými stánky se vším možným. O občerstvení tak není nikdy nouze. Po umělohmotné zelenině, všude stejných nabídkách burgerů a steaků, byl v tomto přejezd přes mexickou hranici vstupem do ráje. Dětem také na trzích pořád někdo něco podstrkoval, což se vám ve Walmartu jen tak nestane a ještě si tak bez práce odbudete lehčí oběd nebo svačinku.

Pravda tedy je, že jak jede člověk střední Amerikou dolů, stává se místní kuchyně o něco skromnější (alespoň o proti Mexiku), ale i tak je to stále zábavnější a chutnější než v USA a Kanadě. A tím, že je ve střední Americe jídlo v restauracích také mnohem finančně dostupnější, v restauracích jsme jedli o něco častěji. Krom toho, že je to jednoduše jednoduší, je to i mnohdy celkem praktické. Především v případě obědů to může ušetřit dost času a jako doma, nemusíte mít nádobí :-).

USA a Kanada: 2, střední Amerika: 1

4. Kultura, společnost a autentičnost

Dlouho jsem o této kategorii, neřku-li disciplíně přemýšlel. Severní Amerika, a USA obzvláště, je – alespoň pro Evropana – určitě hodně pozoruhodným kulturním zážitkem. Díky té prazvláštní a často matoucí směsici známého a neznámého nemá našinec o kulturní šok žádnou nouzi (psal jsem o tom ostatně v tomto článku). Na druhou stranu, je to přeci jen kulturní krajina jaksi vyprahlá a tak i trochu vyprázdněná – asi jako parkoviště Walmartu po zavírací době. Pěkně udělaná indiánská muzea, která jsou spíše takovými pomníky špatného svědomí, to nezachrání. Má to svojí poetiku, ale na dlouho to nevydrží.

Nikterak vás proto zajisté nepřekvapí, že když přejedete do střední Ameriky a především pak do zemí jako je Mexiko nebo Guatemala, máte na chvíli dojem, že jste se ocitli v nějakém obřím cirkuse, pařbě a nikdy nekončící oslavě života, jakkoliv často nelehkého. Muzeum oživne, máte ho všude kolem – na ulici, na trhu, v parku, v kostele. Pyramidy na vás vykukují z každého hustšího podrostu, v Mexiku i Guatemale stále ještě lehce narazíte na autentické indiánské komunity, koloniálních městeček je všude jak máku a o zajímavé lidi i památky tak není nouze. Myslím, že i pro Emmu s Vilémem to byla příjemná změna a třeba procházka po takovém menším guatemalském městečku pro ně byla jistě zábavnější než třeba výlet do San Franciska. Krom toho zde všude byli pěkným středem pozornosti. Jejich extra blonďaté hlavičky tu byly ve velké oblibě. Místní se často a rádi s našimi dětmi fotili, až jsme si s Kris říkali, že bychom snad za to měli vybírat peníze (což je běžná praxe místních, chcete-li si fotit jejich děti). Celkově byla tedy v tomto ohledu celá střední Amerika zajímavější a zábavnější, a to jak pro nás dospělé, tak i pro dětičky.

Určitou nevýhodou střední Ameriky určitě je, pokud nemluvíte španělsky. My sice základy máme, ale občas by se hodilo rozumět lépe. Za to si ale můžeme sami…

USA a Kanada: 2, střední Amerika: 2.

5. Příroda

Příroda je pro nás taková královská kategorie a tak jsme si ji nechali až na samý závěr. Trávit čas v přírodě – ať jde o hory, lesy, pláže nebo džungle – je nám s dětmi ostatně nejmilejší. Města většinou děti moc netáhnou a taková ta představa lelkování po městě a návštěvy galerií proložené kafíčky a dortíčky je s (našimi) dětmi v podstatě naprostá mission impossible. A tak se raději třeba touláme po kopcích nebo se válíme na pláži, kde se děti vrtají v hlíně nebo v písku, pozorujeme divokou zvířenu a my k tomu okolkujeme okolo nebo – je-li vhodná konstelace hvězd, vesmíru a tak vůbec – si třeba i něco přečteme.

A zdá se, že zabavit se v přírodě jde stejně dobře na obou “kontinentech”. Sever severní Ameriky je nám prostředím pravda o něco bližší – člověk se drží víceméně na evropských rovnoběžkách, střední Amerika je zase náramně exotická. V severní Americe máte více možností na výlety po horách – v každém národním či státním/provinčním parku najdete hromadu skvěle značených tras, jižněji pak na vás zase čeká spousta krásných pláží, džungle a sopky. Každé má své a jak se to tak stává, podle toho kde zrovna jste, chybí vám to druhé. Jak jsme se už nemohli dočkat třeba právě koupání v Karibiku, teď už se nám pěkně stýská po pořádném horském výletu za ledovici :-).

A co bylo na té naší cestě z Kanady do Panamy parádní je právě to, že projedete v podstatě všechna možná i nemožná přírodní prostředí. Hezky z blízka si zažijete husté a nekonečné lesy Kanady, profrčíte prériemi severozápadu USA a přejedete parádní Skalisté hory, jen abyste se ocitli mezi aljašskými fjordy. Pak si to podél zuřivého Pacifiku a skrze sekvojové háje namíříte do pozoruhodných pouští jihozápadu USA a skončíte v pouštních dunách na hranicích s Mexikem. To vás přivítá krásným a teplým mořem, solnými pláněmi a kaktusovými háji a jen co přejedete z Baja California do pevninského Mexika, ocitnete se v zemi sopek a agávových polí. Pak už se stačí překodrcat přes mexické altipláno a vršky vysoko nad 5000 metrů nad mořem, abyste během pár hodin dorazili do horkých a vlhkých džunglí Yukatánu a na blankytné pobřeží Karibiku. Jedete dál na jih, džungle střídají vysokohorské vesnice, ty zase pláže Pacifiku, kličkujete mezi nimi a sopkami všech tvarů a výšek jen aby se objevila nějaká další. Když konečně dorazíte do Panamy, zastaví vás – a to doslova – neprostupná džungle Darien (ta je tak hustá, že se nikdo ani nepokusil skrz ní silnici do Kolumbie prosekat a slavná Panamerican highway je tu tudíž přerušena. Ti, kteří chtějí pokračovat dál do jižní Ameriky, tak musejí poslat své auto lodí a do Kolumbie za ním přiletět). Co se přírody týče byla celá naše dosavadní cesta opravdu parádním dobrodružstvím.

USA a Kanada: 3, střední Amerika: 3.

Bonus: cestování s dětmi

Cestování s dětmi na plný úvazek je, řekl bych, taková zvláštní kategorie. Chtěl bych prostě napsat, že cestování s dětmi je boží ať jste kde jste a tečka (a je!), ale – ALE – cestování s dětmi je také náročné, ať jste kde jste. Když cestujete s (malými) dětmi, musíte hodně řešit co a kdy budete vlastně dělat, aby byli vaše ratolesti spokojené. Jak totiž víme, spokojené dítě, spokojený rodič. Není to proto jako za mlada – koloniální městečka s fantastickými kavárnami nebo nočním životem vám najednou připadají spíš jako nejapná provokace než reálný cíl cesty.

V severní Americe rozhodně není o spousty atrakcí speciálně pro děti nouze – parádní dětská hřiště jsou skoro všude, stejně tak bazény, (dětská) muzea, zábavní parky, nebo třeba zoo. Většina národních parků má také spousty aktivit specificky pro děti, i když spíše pro ty starší. Ve střední Americe bývá těchto atrakcí o něco méně, ale zato jsou většinou ve stavu, kdy byste se na ně báli pustit i svého úhlavního nepřítele. Specificky bazény, vodní světy, hřiště a zábavní parky jsou mnohdy ve stavu klinické smrti, kdy nevíte jestli to není spíše hororová parodie než funkční atrakce. Většina atrakcí je za to finančně mnohem dostupnější (v USA i Kanadě se vám vstup do muzea nebo do obyčejného bazénu může pěkně prodražit), takže si můžete odřít záda na tobogánu mnohem častěji… O té finanční dostupnosti to ale naštěstí platí třeba i u výletů na koních nebo zip lines a tudíž můžete dětem tyto jejich oblíbené aktivity dopřávat častěji…

Podle toho jak moc jsou vaše děti vybíravé v jídle, může a nebo právě nemusí být velkou výhodou střední Ameriky rozmanitost jídla. Naše děti jsou něco jako kobylky africké a snědí v podstatě vše co jim přijde do cesty. Jídlo, ovoce nebo pití si tak ve střední Americe vyloženě užívali a i fakt, že jsme mnohem častěji jedli venku nebo nakupovali na trzích (což jsou často atrakce samy o sobě).

Ve střední Americe také budili naše děti hodně pozornosti. Nad to, jsou-li vaše děti blonďaté stejně jako místní bůh slunce, můžete se spolehnout na to, že je budou místní prostě milovat. Obecně jsme z toho měli všichni docela radost – děti dokážou skvěle prolomit ledy, navázat kontakt nebo obměkčit (zkorumpovaného) policistu.

A vítězem se stává ….

Plichta! Je to plichta! Aj aj. Kdo by to byl tušil!? 🙂 A tak vás, kdo jste doufali v jednoznačné rozhřešení této zapeklité otázky, možné trochu zklameme. Ale některé další tím třeba přesvědčíme, že vynechat jednu či druhou část by byla přece velká škoda. USA a Kanada jsou na cestování jistě trochu jednodušší a pohodlnější, ale to budiž ve střední Americe vykoupeno větší autenticitou a velkou exotikou (pokud je to pro vás), kterou by našinec našel nejblíž někde u Brna. A to se vyplatí!

My tak z Panamy auto posíláme dál s pocitem, že až na naprosté výjimky stála celá ta 30ti tisícová štreka napříč těmito dvěma “kontinenty” za to. Občas to bylo celkem náročné, ale s tím se počítá :-).

Tímto se také symbolicky loučíme s první polovinou naší cesty a už teď si říkám, jak se to asi bude porovnávat s Indií a celou (střední) Asií…