Jako dobrovolní trosečníci trávíme 14 velmi poklidných dní v domku na panamském karibském pobřeží . V malé pozapomenuté vísce asi 4 hodiny jízdy od Panama City trávíme čas především lelkováním, koupáním v moři a odpočinkem. Jsme bez auta a připadáme si tak trochu bezrucí. Když se pak poslední den sbalíme a vyrazíme na dlouhou, upocenou a rozhrkanou cestu do Panama City, chybí nám náš domek na kolech jako nikdy. Jízda chicken busem však patří k tradičním turistickým kratochvílím a tak je to vlastně docela zábava (Emma pak nebude několik týdnů vyžadovat jízdu na kolotoči ani horské dráze).

Desítky let staré americké školní autobusy s touhle parádní výzdobou tu a ve většině ostatních zemích střední Ameriky slouží jako standardní prostředek hromadné dopravyV Panama City se konečně setkáváme s mým bratrem Benjamínem a jeho dvěma dětmi – Anežkou a Františkem a za dalším dobrodružstvím vyrážíme společně. Naše děti jsou nadšené, že si mají s kým hrát a my taky, neb to po dlouhé době nejme jen my. V Panamě strávíme dva horké dny, navštívíme slavný panamský průplav i to co zde zbylo ze starého města (není toho moc) a návštěva se v mezičase snaží vyrovnat s časovým posunem a s teplotním šokem okolo 40 stupňů Celsia. Pak už ale sedáme do letadla a letíme na Kubu, na bájný ostrov svobody.

Na Kubu jsme se hodně těšili. Dlouho nám ležela v kyblíku přání, tedy v takzvaném bucket listu a když nám došlo, že jsme vlastně nedaleko, šlo jen těžko odolat. Moc jsme si toho o Kubě dopředu nezjišťovali, měli jsme tak trochu dojem, že vlastně víme, co máme čekat, že jedeme do další latinskoamerické země. A koneckonců, vyrůstali jsme v socíku, tak jaképak copak. Kuba je ale svá. Tak hodně svá, že se těžko přirovnává k jakékoliv jiné zemi a i otřelejší cestovatele mnohdy překvapí. Kdyby u toho neměl člověk často pocit, že je v nějaké mírně zvrácené zoo, byl by to dokonalý cestovatelský zážitek. Prázdné regály státních obchodů, fronty na všechno a na cokoliv, veksláci a plné Tuzexy s cenovkami v dolarech, revoluční hesla na polorozpadlých koloniálních palácích, staré americké a sovětské bouráky, vůně doutníků všude, rum takměř tekoucí z kohoutků místo teplé vody, elektřina zhruba 4 hodiny denně, smích, pláč, spousta nostalgie, vyhaslé hrdosti a rezignace a dotazy starých babiček nemáte-li po kapse zatoulanou karamelku. K tomu drahé turistické restaurace plné Američanů a prázdné dálnice neb téměř nejlevnější benzín na světě není nikdy k dostání.

Za to samotní Kubánci jsou naprosto báječní. Za celou cestu jsme snad nepotkali vřelejší lidi. Přes veškerou bídu a nouzi si zachovali obrovskou porci laskavosti a přátelskosti a nemyslím, že pro ty dolary se kterými na Kubu přiletíte. Kubánci jsou milí, kultivovaní, hrdí, veselí a zároveň ale – alespoň z velké části – zcela rezignovaní. Nesou svůj úděl celkem statečně, ale nezdá se, že by věřili v možnost jakékoliv změny. Každý se tak snaží zařídit jak to jde. Socialistické revoluci navzdory se každý snaží protlouct na vlastní pěst a dnes paradoxně především díky sdíleným službám jako je třeba AirBnb nebo nabídkami turistických služeb přes Facebook. Za místní plat (průměrný plat na Kubě je okolo 25 dolarů měsíčně) toho totiž moc nenakoupíte. Bez dolarů jste odkázáni na státní poukazy, dlouhé fronty a prázdné regály. Novinkou sice je, že nakupovat lze nyní i u drobných živnostníků, ale ceny zde jsou tržní a nemáte-li přístup k valutám, za svůj plat si prostě nic nekoupíte. Kdo může proto pronajímá pokoje, jezdí s turisty jako průvodce, taxikaří, místo učení třeba prodává doutníky nebo trička a snaží se tak přijít k zahraniční měně. Je to smutná podívaná.

Kuba je zároveň přes to všechno překvapivě uspořádaná země – oproti jiným latinskoamerickým zemím je zde celkem pořádek (možná proto, že místní nemají moc co vyhazovat), lidé řídí velmi spořádaně (pravda, že na prázdných silnicích to jde celkem snadno) a celkově zde panuje taková kultivovanější atmosféra. Na Kubě také ze všeho čiší obří dávka nostalgie. Tušíte, že ve zlatých časech po Fidelově revoluci, tedy v šedesátých a sedmdesátých letech, se tu musela budoucnost jevit fantasticky (pravda, že z velké části díky masivní podpoře ze Sovětského svazu). Ale když třeba vidíte, jak na poli vedle plakátu oslavujícího šedesáti pěti leté výročí agrární revoluce vláčí voli dřevěný pluh, který by musel připadal jako muzejní exponát i našim prababičkám, je těžké si nepřipustit, že to prostě nevyšlo.

Jste-li turista, Kubu si každopádně bezpochyby užijete. My strávíme první dva parádní dny v Havaně, non-stop popíjíme Mojíto, touláme se v ruinách staré Havany s pocitem, že jsme se ocitli v nějakém zvláštním post-apokalyptickém světě, s dětmi lovíme nejhezčí americké bouráky ze šedesátých let a ruské Lady a Moskviče z let osmdesátých, rozdáváme karamelky, samozřejmě že navštívíme muzeum revoluce i revoluční náměstí a okukujeme místní vášnivé hráče domina (člověk by nevěřil, že hraní domina může být takové drama). Stará Havana je neuvěřitelná, okouzlující a jak z jiného světa. Ani se nám nechce odjíždět, ale je nám už teď jasné, že Kuba bude skvělá a zajímavá celá.

Třetí den tedy půjčujeme auto a s důrazným doporučením, ať se snažíme nabrat benzín na každé benzínce, kterou budeme míjet, vyrážíme. Silnice, v překvapivě dobrém stavu, máme celé pro sebe. Je vidět, že nedostatek benzínu šetří asfalt. My suverénně stavíme hned u první dálniční pumpy – auta jsme dostali poloprázdné – abychom byli suverénně vykázáni s tím, že na této pumpě benzín nemají již přes dva týdny. S počtem dalších podobně neúspěšných pokusů, narůstá i naše nervozita. Navíc do auta z půjčovny smíme natankovat jen nejkvalitnější benzin special, což naše šance na úspěch ještě snižuje. Zjišťujeme, že většina benzínových pump spíše než k nákupu paliva, slouží k nákupu nedostatkového zboží – konzerv, čokolády, drogerie, alkoholu. Platit lze jen v dolarech a kartou – jeden ze způsobů jak se kubánský stát snaží dostat k zahraniční měně. Jsou to takové pumpy na dolary v opačném směru. Ve městě Cienfuegos se nám po třech neúspěšných pokusech podaří narazit na pumpu, kde nějaký benzín mají. Soudružka, která má proviant na starosti nám kategoricky odmítne vydat více než 7 litrů na vůz. Za 7 litrů platíme 210 kubánských pesos, tedy 21 Kč. Platit lze zase jen kartou, strženo nám je však nehorázných 42 Kč. 6 korun za litr! I tak jásáme. S tím bychom měli do Trinidadu – cíle naší cesty – dojet a pak se uvidí. Na Kubě se žije den po dni. Snažíme se přizpůsobit.

V Trinidadu je ráj – nejen, že je to krásné koloniální město, které zbohatlo na produkci cukrové třtiny v 18. století, ale také tu mají příděl benzínu 10 litrů na vůz a den. A jelikož několik nadcházejících dnů plánujeme strávit na nedalekých karibských plážích, neleníme a každý den si jezdíme pro svůj příděl. Když pak o pár dní později vyrážíme dál, máme krásně plnou nádrž.

Navštěvujeme národní park Topes de Collantes, kde podnikneme dobrodružný výlet k horské laguně s vodopády, přejíždíme krásné pohoří, kde je pro našince o něco přívětivější klima a už podruhé narážíme na místního Kubánce, který jakmile slyší naší češtinu zajásá a zvolá “á vy Češi, já žila v Praha dřív. Já pracovat 4 roky v Kolbenka. Bydlel v Karlíně”. Dozvídáme se tak i to, že se svou stále dobrou češtinu naučil díky své milence Renátě, která ho zásadně tahala pouze do karlínských a žižkovských pajzlů. Jeho čeština vskutku zní velmi lidově. Prý když odjížděl zvládl vypít už i šest piv. Ať žije socialistická družba!

Cestou zpět k moři se nám natankovat opět nepodaří, za to ale narazíme na malý kiosek uprostřed bohem zapomenuté horské vísky, kde mají kubánskou sladkou a silnou kávu v přepočtu za 1 korunu a k tomu housku s gothajem za 12. Bohatýrsky tedy posvačíme a pro jistotu na volnoběh, sjíždíme do nížin. Naší další zastávkou je Bahía de Cochinos – tedy proslulá Zátoka sviní. Myslím, že stratégové CIA plánující tuto neúspěšnou invazi na Kubu museli mít dobrý smysl pro humor. Místo s lepším názvem si už asi vybrat nemohli. Abychom se jen neváleli na pláži a obohatili i ducha, zavítáme také do místního muzea hrdinů, kde se o tomto neúspěšném pokusu o invazi nepřátelských imperialistických sil dozvíme vše podstatné. Včetně toho, že k úspěchu kubánské obrany přispěly i dvě československé houfnice a pár sapíků.

Veškeré naše ubytování na Kubě máme zajištěno přes AirBnb. Spíme vždy v soukromém ubytování u místních, což je nejen ten nejlepší způsob se o Kubě něco málo dozvědět přímo od zdroje, ale také jak místní obyvatelstvo finančně podpořit. Bydlíme tak třeba u učitelky Olgy, u zubaře Roberta nebo u inženýra a boxera Viktora (východoevropská jména jsou tu stále ve značné oblibě). Vždy to byla velmi příjemná setkání, o pohostinnosti i náladě místních už jsme tu koneckonců psal.

Naší další a poslední větší zastávkou je úrodný region na západu Kuby, údolí Viňáles. Je to takový malý ráj, kde vám doutníky, káva a rum létají takřka samy do huby. Je to taková jiná Kuba. Krom toho, že se tu díky zemědělství mají místní o něco lépe, je tu také velká koncentrace turistů. Především těch, co rádi dýmí. Kopcovitá náhorní plošina je kolébkou tabákového plantážnictví, tabák tu roste skoro všude a když to není tabák, tak je to káva nebo cukrová třtina. Krajina je posetá malými domky z palmového listí – sušárnami tabákového lupení – a po ulicích se tu místo aut pohupují místní kovbojové na koních s doutníkem v koutku rtů. I my se proto jedno odpoledne vyhoupneme do sedla a na průzkum tabákových plantáží vyrazíme na koních. Tabáková produkce je pro Kubu zcela zásadní. Export doutníků je samozřejmě v rukou státu a tvoří nemalý podíl jeho příjmů. Kubánské doutníky totiž dokáží být proklatě drahé. Ty nejlepší z nejlepších vás můžou vyjít i na stovky dolarů za kus. Moc tomu nerozumím, chutná to jak spálená podestýlka, ale proti gustu žádný dišputát. Ve Viňáles strávíme tři příjemné dny než se opět vydáme na zpět do hlavního města.

S Kubou se loučíme revolučním zmrzlinovým pohárem v Havaně. Proti západnímu kapitalismu se totiž dá bojovat nejen rudými prapory a revolučními hesly, ale také zmrzlinou. Fidel Castro byl její velký milovník, zlí jazykové dokonce tvrdí, že jí byl přímo posedlý a na posezení jí byl schopen sníst hravě přes dvacet kopečků. Celé studené válce (konečně milé děti víme, proč se jí tak říká) i americkému embargu navzdory, si údajně nechal hned po revoluci poslat 28 kontejnerů té nejlepší americké zmrzliny oklikou přes Kanadu. Tomu, kdo ovládá základní počty však jistě dojde, že mu nemohla vydržet příliš dlouho. A jako správný socialista také jistě bojoval s mrazivými výčitkami svědomí, že se se svým lidem vůbec nerozdělil. A tak vznikl velký plán – vybudovat v Havaně největší zmrzlinárnu na světě. Když byla Coppelia v roce 1966 otevřena, nabízela 26 různých příchutí – tedy akorát do jednoho menšího Fidelova poháru – a byla výkladní skříní moderní kubánské společnosti. Lidé nadšeně stáli ve frontě, ostatně při budování socialismu člověku vyhládne, a dopřávali si hory pravé kubánské zmrzliny téměř zadarmo. Američanům z toho musel tenkrát zmrznout úsměv na tváři…

I dnes se v Coppelii stojí dlouhé fronty. My v ní trpělivě strávíme asi hodinu. Jen příchutě zbyly už jen dvě a pohár má kopečky jen tři. Stojí pořád pakatel, ale jak nám vypráví stařík ve frontě před námi, od té doby, co na Kubě zkolabovala produkce mléka a zmrzlinu dělají výhradě z dovezeného sušeného mléka, není to už prostě ono. Při vzpomínce na Coppelii v době jejího otevření a tehdejší Kubu se starému pánovi zalesknou oči – vyhaslým nadšením, vybledlou pýchou a osamělou nostalgií. My si dáváme tři poslední zmrzlinové kopečky na Kubě a neradi a přece s jistým pocitem úlevy nastupujeme do letadla, které nás z ostrova svobody odveze zase o kus dál.