Je to vskutku k nevíře, ale je tomu už přes 300 dní co jsme na cestě. A jelikož čas je takové mazané mirákulum, tak nám to někdy přijde jako okamžik a jindy jako celé století. Ať tak či onak, už nějakou dobu se chystám napsat o tom, jak se nám vlastně daří a jaký ten náš život na cestách pořád je.

Problém je, že mám někdy dojem, že vlastně není moc o čem psát. Že se vlastně nic moc neděje. Že náš rodinný život je celkem normální. Jako jakýkoliv jiný. A svým způsobem je. Sice nechodíme do práce a děti do škol(k)y, ale pořád máme co dělat. Však to sami znáte…

Začíná to právě dětmi – škola (což je popravdě někdy velké trápení – zvlástní, ale Emmě se nechce počítat příklady, když by mohla místo toho plavat v moři, nebo číst a psát, když by mohla lézt po stromech, a ještě si stěžuje, že nemá žádné prázdniny); úkoly (umyjte si boty tak, aby nebyly ještě špinavější, ukliďte hračky, tak abychom je ještě někdy našli, zkuste připravit snídani a přežít, namíchejte rodičům koktejl, aby přežili); kroužky (postavte hrad z písku, namalujte sopku nebo indickou posvátnou krávu, (ne)umatlejte zeď od modelíny, plav Emmo přes tři vlny sama, Vilíku prostě chvíli plovej, hrajte si 10 minut bez zapojení rodičů, vystřihejte si tu žvýkačku z vlasů sami a podobně). Nemáme tedy sice pevnou školní docházku, ale jinak nás zaměstnávají ty samé rodičovské starosti a dětské strasti.

Pak, jako jinde, přichází na řadu domácnost – tedy úklid, praní (Kika aspiruje na titul mezinárodního experta na pračkové piktogramy), nákupy a neustálé vymýšlení, co vlastně vařit. Na cestách často z místních velmi roztodivných surovin, což je občas zábava, občas trochu méně. Ještě, že naše děti sní skoro vše. A tak, když nemáme cuketu, máme třeba čajot, když není brambor, je plantain (banán na vaření) a když není okurka, použijeme karelu, trochu podezřelou, ale okurce podobnou zeleninu. To, že jde o “hořký meloun” si bohužel zjistíme až potom, co je hořká celá večeře. A to pak už nesní ani naše děti.

Po večerech přichází na řadu vyřizování ostatních rodinných záležitostí – už jsem o tom psal, ale toho plánování a zařizování je po cestě překvapivě dost. Obzvlášť nyní, když jsme stále ještě bez auta a neustále řešíme třeba letenky, jízdenky, ubytování, zařizování okolo proclení auta (což začíná připomínat jednání o vydání rukojmích) či přejezdu Číny, víza (zrovna dnes se chystáme na ty pákistánská), pojištění a mnoho dalšího.

No, a když nám zbyde trochu času, tak jedeme někam na výlet :-). A ten se také nevymyslí sám, prevít… Však to přece všechno znáte… Nic nového pod sluncem.

Nicméně to ale také asi znamená, že jsme na cestách skutečně už jako doma. Včetně dětí, což nás obzvlášť těší. Občas se až zdá, že je toho vskutku už moc nepřekvapí. S jistou nonšalantní samozřejmostí se nijak zvlášť nediví, když se po pár hodinách v nějakém z mnoha dopravních prostředků, které jsme již vystřídali, ocitneme zase někde úplně jinde. Někde, kde lidé nejen jinak vypadají, ale i mluví, jinak jí a jinak se tváří. To, že po zemi místo medvědů skáčou třeba klokani nebo se v řece krom lososů prohánějí krokodýli, je přece taky jasňačka. Celkem často se mě Emma těsně před usnutím ptá jestli “zítra pojedeme zase o kus dál”. Vždycky mě to dojme a zároveň zvláštně zpřítomní…

Oba také už dávno pochopili, že naučit se pár jednoduchých frází v místním jazyce je efektivní způsob, jak se dobře a rychle uvést do místní společnosti. A tak už krom Hello, Bonjour, Howdy, Hola, Pura Vida nebo třeba Bula na kolemjdoucí povykují také Namasté (samozřejmě po indicku, tedy s jemným ukloněním svých blonďatých hlaviček mírně do strany).

Obdivuhodně rychle se seznamují, ostatně příležitostí na hrátky s podobně starými dětmi nemají mnoho a naskytne-li se příležitost, příliš neváhají. Občas je to celkem dojemné. Ostatně podobně dojemné (a snad ne příliš smutné) je to i se mnou a Kris, když náhodou narazíme na nějaké milé dospělé. Fakt je, že sociálních kontaktů máme krom sebe navzájem pomálu. Nevím čím to, ale rodin s malými dětmi cestujících po světě, potkáváme nějak podezřele málo. Už se proto nesměju, když přistihnu Kris, jak se baví s maňáskem na ruce nebo předstírá, že s někým telefonuje. Zrovna včera jsem si o tom povídal se svým odrazem v zrcadle a shodli jsme se, že to je přece úplně normální.

Myslím, že nám všem každopádně prospělo, že jsme si dali ten dvouměsíční detox od dodávky. Teď už nám ale začíná dost chybět a to je dobře. Sice nyní cestujeme pomaleji a méně se přesouváme, ale to neustále balení a tahání báglů je prostě pakárna. Většinou si pronajímáme nějaké menší byty, takže máme i o něco víc životního prostoru. Krom příležitostné sauny se tak nyní můžeme na chvíli zamknout třeba i v normální koupelně (děkuji do Brna za typ :-)).

Pravdou je, že tohle dobrovolné 100% rodičovství není vždycky úplná paráda. Pořád se tak s Kikou občas přeme třeba o to, kdo bude vařit nebo prát (rozuměj mít volno) a kdo (se) bude bavit (s) dět(m)i. Onehdá jsem ještě k tomu Kiku nachytal, jak věší prádlo jen levou rukou, aby jí to trvalo déle. Liška podšitá. Zkoušel jsem se tedy inspirovat a uvařit jen levou rukou večeři, ale to málem skončilo malérem. A tak se stále učíme, jak si navzájem dopřávat alespoň trochu prostoru pro sebe (v jednotném čísle). Snažíme se to učit i děti, ty však tento progresivní koncept zatím příliš nezaujal… 🙂

Někdy by samozřejmě bylo nejjednodušší posadit děti už ráno před televizi a mít od nich celý den klid. Občas je to skutečně lákavé. Ale proto jsme na tuhle cestu přeci nejeli. A tak stejně jako my občas potřebujeme (řešíme-li nějakou složitou či vypjatou situaci), aby děti na chvíli trochu povyrostli, musíme se my, častěji než jsme byli zvyklí, nořit do světa dětského, být jim parťáky, kamarády a spolužáky. Přitom být neustále nejlepším kamarádem a rodičem v jednom je někdy fakt makačka. Jenže Emma i Vilík by určitě namítli, že stejná makačka je být dítětem a přitom ostříleným (a za každých okolností rozumným) světoběžníkem. A mají samozřejmě pravdu. Najít tu správnou rovnováhu, je prostě někdy těžké, ale myslím že se nám to víceméně docela daří. A po návratu domů, jako když najdeš…

Naprosto upřímně a otevřeně si ale občas také říkáme, jestli tohle neředěné rodičovství nepovede nakonec spíš k tomu, že se z nás naopak stanou rodiče horší? Takoví, kteří se před dětmi schovávají na záchod nebo do pračky? Jenže pak se povede nějaké další krásné odpoledne, kdy cítíme, že děti vnímají to co my, že vnímají tu krásu i bídu světa, kterým projíždíme, že tuší, že ten svět je pro nás mnohem víc než jen každodenní cesta do školky/školy/práce/kroužků/supermarketu. Že ví, jak důležité je neztratit se a moct se na sebe navzájem spolehnout. Pak také zase hned víme, že to celé smysl dává. Máme radost, bavíme se a zítra proto spolu pojedeme zase o kus dál…