Jak všichni naši pozorní čtenáři jistě vědí, na konci ledna jsme poslali naší dodávku na dlouhou okružní cestu napříč většinou světových moří, až do daleké Indie. Tam bychom se s autem měli zhruba za 2 měsíce (od vyplutí) zase shledat a pokračovat v naší spanilé jízdě světem. 

Vyvstal nám tak nelehký úkol – nějak smysluplně, tedy jak jinak než cestováním, ony dva měsíce zaplnit a postupně se probojovat z Panamy až do Bombaje, kam auto míří. Jak již také víte, první dva týdny bez auta jsme strávili lelkováním v Panamě (o tom více zde) a ty následující dva týdny na Kubě (o tom už jsme psali zde). 

Nemyslete si, ono skutečně není zas tak jednoduché vymyslet nějakou vhodnou trasu. Ideálně takovou, která vás nezruinuje a přitom vám zavede na nějaká zajímavá místa. Trávíme tedy mnoho hodin u vyhledávačů letenek, Kika s Emmou pro jistotu vytváří z melounu jednoduchý glóbus světa a pomocí tkaniček od bot a složitých algoritmů pomalu ale jistě dáváme dohromady plán, jak se dostat do Indie během zhruba šesti týdnů, zažít spoustu legrace, nevysát náš rozpočet až do dna a zároveň nestrávit v letadlech víc času než bude nutné. Výsledek naší práce slavíme pozřením celé melounové zeměkoule a nákupem 8 jednosměrných letenek a lístků na dva trajekty a jeden noční autobus.

Z Kuby nejprve zamíříme na dva dny do Los Angeles. Po dvou týdnech na Kubě potřebujeme trochu té zhýralé kapitalistické dekadence. Dočasný azyl nacházíme u kamarádky Jany, za což jí ještě jednou moc děkujeme :-). 

Dva dny se touláme po LA, cpeme se hamburgry a koupeme se v Coca Cole, necháváme na sebe působit pokleslou radiaci hollywoodských chodníků a s mírně zahanbeným pocitem si užíváme fakt, že jsme po hodně dlouhé době zase na Západě, kde všechno funguje, tak jak má, je tu čisto a v obchodech mají jídlo. Náš první den v LA je také celkem hnusně. Je 17 stupňů, pošmourno a každou chvíli prší. Zjišťujeme, že se nám to hrozně líbí a že nám po více než dvou měsících v tropech to vlezlé deštivé počasí (tak typické třeba pro Brusel) vlastně chybělo. Nábožně vzhlížíme k zamračené obloze, necháváme se zmáčet co to jde, Kika běhá po ulici s vyplazeným jazykem a snaží se vyždímat si zmáčený rukáv do pusy (tvrdíc, že dešťovka je naprosto nejlepší) a děti skáčou do kaluží. Bavit je to přestává až v okamžiku, kdy jim zimou na rukou vyskočí husí kůže, což nezažily tak dlouho, že je to pořádně vyděsí. Ještě, že jsme ve Státech, kde takové poblouzněné chování s nikým ani nehne. Ostatně na druhé straně chodníku zrovna někdo venčí plechovku od barvy….

Z LA po dvou dnech v civilizaci odletíme na Fidži. Ostrov lidojedů uprostřed tichého oceánu je vlastně po cestě do Sydney, kam musíme jednak proto, že jsme dětem slíbili, že uvidí koaly a klokany a jednak také proto, že v Sydney je široko daleko jediná čínská ambasáda, kde můžete požádat o víza mimo ČR. Fidži je takový bohem zapomenutý a turisty dávno objevený kousek ráje uprostřed ničeho. Let z LA sem trvá neuvěřitelných 11 hodin, přičemž od nejbližší další civilizace (Austrálie) jste pořád zhruba 5 hodin letu daleko. 

Náš plán na Fidži je jediný – přeplout na jeden z menších fidžijských ostrůvků jménem Nacula (zhruba 5 hodin plavby od hlavního ostrova) a zde se týden válet na pláži, šnorchlovat a pít šťávu z kokosů. Bydlíme v malé chýši přímo na pláži a je nám pěkně. Není to žádný resort, ale home stay, který si tu pro odvážnější turisty zřídila jediná ostrovní vesnice. Je to takový protiklad opulentním hotelům, do kterých zavítá většina movitějších turistů. Krom toho, že to nestojí majlant, je to také mnohem komornější, přispějete místním na jejich jinak poměrně skromné živobytí a mnohem lépe se seznámíte s domorodým způsobem života. Jediným zdrojem pitné vody jsou tu mraky, takže  pijeme dešťovku a doufáme, že to přežijeme bez potíží. Plaveme, válíme se v houpací síti, podnikneme dobrodružnou výpravu do nedaleké vsi, půjčujeme si kajaky, šnorchlujeme (ale moc toho nevidíme – ostatně na šnorchlování máme na téhle cestě hroznou smůlu) a jedno odpoledne, se vydáváme na parádní výlet do kopců, tvořící většinu ostrova. 

Týden uplyne jako voda a my se jen neradi loučíme s tímhle malým kouskem ráje. Ta neuvěřitelně tyrkysová barva moře nám bude chybět. Velká výhoda dlouhé cesty kolem světa na druhou stranu ale je, že se je pořád na co těšit. A tak netruchlíme příliš dlouho, neb víme, že nás pro změnu bude čekat prosluněné Sydney, slavná budova opery, klokani nebo třeba půldenní čekání ve frontě na čínská víza (která nakonec dostaneme, hurá). V Sydney si krom toho opět užíváme pár dní prvo-světového pohodlí jako je třeba (neřestně návyková) kombinace funkční klimatizace a teplé sprchy v koupelně bez přítomnosti jiné drobné zvěře, sporák, při jehož zapalování vám nezmizí z tváře obočí, dobré kafe, které je z kafe, pěkná muzea, kde je skutečně co k vidění a rozumíte popiskům, skvěle značené turistické trasy, které vedou tam, kam mají nebo točená zmrzlina, po které nemusíte brát týden černé uhlí. V Sydney se nám hodně líbí. Je to pohodové město s pohodovými lidmi, je tak akorát multikulturní a má funkční systém městské veřejné dopravy, a to včetně lodí přes sydnejský záliv, což skvěle slouží jako vyhlídková plavba. V Sydney se také čirou náhodou potkáváme s kamarády z Prahy, se kterými strávíme dvě pěkná odpoledne a jelikož mají také děti, tak spokojenost vládne na všech frontách. Na pár dní si půjčujeme auto a vyrážíme lovit klokany, bohužel celkem neúspěšně. Všechny zaručené typy internetových průvodců “kde vidět klokany v divočině” selhávají, a tak potupně navštěvujeme místní záchranou stanici klokanů a koal. Odjet z Austrálie aniž bychom tahle roztomilá zvířátka zahlédli by nám děti asi nikdy neodpustily. Jeden prosluněný den strávíme výletem do Palm Beach a druhý krásně deštivým výletem do Blue Mountains. Opět si užíváme, že promokneme až na kost. Hned následující den totiž konečně přelétáme do Bombaje, která nás přivítá 36 stupni a bezmračnou oblohou, což jak praví předpověď, bude na nadcházející měsíc standard.

My s Kikou máme s Indií tak trochu nedořešené účty. Byli jsme zde sice už před hodně dávnou dobou, byla to vlastně naše první společná cesta, ale úplně jsme se z toho nevzpamatovali dodnes. A to je to jářku už neuvěřitelných 17 let. Ale strachům (a předsudkům) se má prý čelit, takže hurá do Indie!

Indie je ten typ země kam musíte jet, pokud chcete opravdu důsledně pochopit výraz kulturní šok. V Indii je tak trochu jinak snad úplně všechno. Indové třeba neznají proxemickou zónu, takže i ve frontě na autobus si připadáte jako ve swingers klubu. Stěží se tu domluvíte, ač zde aktivně hovoří skoro čtyřmi sty jazyků nicméně angličtina mezi ně často nepatří (ostatně to, že mnoho Indů anglicky nehovoří, ač jsou mnozí přesvědčení o opaku, i přes 40 let britské koloniální tyranie a jde o povinný předmět, také o lecčem vypovídá ). Zdá se také, že se Indové nedokázali doteď rozhodnout, zda při ne/souhlasu kývat hlavou dopředu a dozadu nebo zleva doprava a tak pro jistotu kývají ze strany na stranu. Ještě pořád nám není bohužel jasné, zda tak kývají na souhlas a nebo nesouhlas – máme ostatně podezření, že to často neví ani oni. Indie je také až absurdní směsicí krásy, barev, vůní či impozantních památek na straně jedné a špíny, odpadků, smradu a bídy na straně druhé. To a mnoho dalšího však nakonec dělá z Indie nesmírně zajímavou, leč někdy trochu náročnou, cestovatelskou destinaci.  

Cesta ze Sydney do Bombaje nám zabere pěkných 20 hodin, z toho 16 strávíme v letadlech. Je to překvapivě dlouhá štreka. V Bombaji přistáváme okolo jedné hodiny ranní. Děti do růžova vyspinkané a rodiče k smrti vyčerpaní. Snažíme se rovnou v příletové hale pořídit sim kartu, abychom si mohli objednat Uber (a vyhynuli se tak smlouvání a téměr jistě i tomu, že nás hned někdo pořádně obere – předsudek jak hrom, já vím), přičemž já nevědomky na vteřinu vystoupím před letištní halu neb mám dojem (který se nepotvrdí), že venku vidím bankomat. Otočím se asi metr od dveří, když si uvědomím, že se o bankomat skutečně nejedná, ale cesta je mi zastoupena dvěma vojáky, kteří (kývaje samozřejmě hlavou ze strany na stranu) mě odmítají pustit zpět neb do příletové haly se zvenku prostě nesmí. Marně jim vysvětluji, že krom všech svých zavazadel tam mám také dvě děti a manželku. Nic nepomáhá. Indové v uniformách totiž mají až kafkovsky absurdní vztah k pravidlům a regulím. Mohou být sebe pitomější a nedávajíc žádný smysl, ale dělaje své uniformě čest, takového Inda o opaku prostě nepřesvědčíte i kdyby jste se stavěli na hlavu. A tak sice přemlouvám, vysvětluji, vyhrožuji a nakonec i nehezky kleji, ale páni oficíři jsou jako z teflonu. Dovnitř už mě nepustí. Kartu musím Kristině zpět dveřmi prohodit a potupně venku čekat až vše vyřídí (a nemyslete si – pořízení sim karty v Indii je záležitost zhruba na 45 minut, jak bohužel záhy zjišťujeme). Welcome to India jak má být, říkám si a zakazuji si z toho odvozovat jakékoliv závěry dokud se pořádně nevyspím….