Pozorný a věrný čtenář ví, že naše první kroky po indické půdě nebyly zrovna nejšťastnější. Aniž bych v Indii strávil více než pět minut, stihl jsem se dostat do křížku s místními ozbrojenými silami, málem ztratil Kiku i děti a po následném šťastném znovushledání jsme přes hodinu čelili jistojisté smrti při naprosto šílené noční jízdě taxíkem z bombajského letiště. Děti to naštěstí skoro celé prospaly, řidič zas většinu času koukal do telefonu a hrál nějakou hru, takže svědky, kteří by nám to s Kikou dosvědčili nemáme…

Bombaj je největší indické město s úctyhodnými 26 miliony obyvatel. Je to takový ostrov šílenosti v už beztak šílené Indii. V angličtině se mu opravdu příznačně říká indický „meltnig pot“, tedy tavící kotlík. Je to město s bohatou koloniální historií, se spousty krásných starých budov, ale také slumů a chatrčí, které se bez okolků krčí u pat výškových budov, před luxusními obchody všech světových značek, ve dne v noci povykují pouliční prodavači nabízející krom čaje a samosy, třeba také hodinky nebo čtení budoucnosti. Malé zasmrádlé uličky střídají bulváry, které při troše představivosti připomínají ty evropské a všude a vždy je obří spousta lidí. Ti méně šťastní pospávají na zemi ve stinných podloubích, ti šťastnější, oděni v barevných sárí či čistých košilích je přeskakují a ti nejšťastnější se kolem prohánějí ve velkých autech s tmavými skly. Bollywoodské hvězdy na vás vykukují z plakátů na každém rohu. Indický sen je vždy na dosah. 

My v Bombaji strávíme tři dny, které krom zařizování nutné a nekonečné byrokracie okolo příjezdu a proclení našeho auta zasvětíme také návštěvou některých z místních pamětihodností. Jako většina ostatních smrtelníků si prohlídneme slavný hotel Taj jen z venku, zajedeme si lodičkou na sloní ostrov (Elephanta Island) v bombajském zálivu, kde se nachází impozantní jeskyní hinduistické chrámy a od rána do večera se cpeme fantastickým indickým jídlem (děti jsou z něj nadšení o něco méně, neb i to nepálivé je hrozně pálí – a to včetně rajčatové polévky nebo toustu s jahodovou marmeládou). Jinak se ale oběma dětem v Indii moc líbí. Všechno je hrozně barevné a hlasité, po ulicích se toulají roztomilé krávy a ještě roztomilejší smečky divokých psů, pořád od někoho něco dostávají (se svými blonďatými hlavičkami tu jsou neskutečnou atrakcí) a během pár dní jsou na více fotografiích v cizích telefonech než v těch našich.

My s Kikou shledáváme, že jistý pokrok za těch 17 let Indie přeci jen udělala, špíny je všude o něco méně, lidé jsou o trošičku méně dotěrní, žebráků taky trochu ubylo a zdá se, že když jíte v restauracích, a ne na ulici, dá se to přežít bez výměny zažívacího ústrojí. A tak si říkáme, že to snad nakonec bude docela zábava. 

Loď s naším autem má samozřejmě zpoždění, do toho se přimotává několik svátků (třeba hinduistický svátek Holi nebo křesťanské Velikonoce) a tak to vypadá, že na auto budeme čekat déle, než jsme doufali. Neváháme proto a kupujeme levnou letenku do Goa – jedna z věcí, která se v Indii hodně změnila, je obří rozmach vnitrostátní letecké dopravy. Letenky jsou celkem levné a úspěšně konkurují ještě levnějším vlakům. My samozřejmě chtěli jet na jih nočním vlakem (Vilík je koneckonců velký vlakový fanda), ale zjišťujeme, že koupit jízdenku na vlak s menším, než dvoutýdenním předstihem je v podstatě nemožné. 

V Goa strávíme příjemné dva týdny v pronajatém bytě kousek od benaulimské pláže. Celá Goa, původně portugalská kolonie, je již od šedesátých let oblíbeným letoviskem pro hipíky a zatracence všeho druhu (jimiž jsou v současné geopolitické situaci, zdá se, především Rusové). Umí se tu proto o cizince postarat a tak tu k naší radosti (krom mnoha obchůdků s batikovanými oblečky všeho druhu, které evidentně stále frčí) narážíme také na německou pekárnu, kde si po dlouhé době kupujeme žitný chléb a obchod, kde mají sýry, které chutnají, jak sýr. Každý den vyrážíme na nedalekou pláž, která je pro změnu poseta malými bary, kde si necháváme namíchávat různobarevné koktejly, děti se vrtají v písku a my jen tak necháváme plynout čas. Když už máme pocit, že se toho na náš vkus děje přeci jen málo, půjčujeme si na dva dny auto a vyrážíme prozkoumat okolí – v Goa toho po Portugalcích celkem dost zbylo, ale jelikož jde povětšinou o křesťanské kostely, není pro to v Indii už příliš využití. Převážně indičtí turisté je však se zájmem navštěvují, podivují se, proč je jejich jedinou výzdobou (a nutno říct značně ponurou) jakýsi chlápek přibitý na kříž a marně hledají své mnohem zábavnější božstva, v čele s rozpustilým Ganéšou (věděli jste, že v Hinduismu mají prý přes 33 milionů bohů?). 

Necháme se také zlákat nabídkou našeho pana domácího a s jeho asistencí vyrážíme oslavit jeden z největších indických svátků – svátek barev Holi (oslavující příchod jara, takové naše Čarodějnice). A je to hodně bláznivá podívaná. V uzavřeném komplexu je namačkáno asi tisíc lidí, kteří posilněni alkoholem neúnavně tancují na zběsilou indickou disko hudbu, hází a mažou po sobě barevnými prášky, kterých mají plné kapsy a nechávají se smáčet z vodního děla s bublinkami. Jako u většiny jiných podobných zábav je zde více mužů než žen. Pro našince je to pořád zvláštní podívaná, vidět skupinky mladých Indů, jak spolu tančí, objímají se a cákají po sobě vodou a bublinama. Jelikož jde o čistě indickou kratochvíli, naše blonďaté hlavičky rychle vzbudí mnoho pozornosti. Náš pan domácí má samozřejmě potřebu se o nás patřičně postarat, takže nás pořád postrkuje, ať jdeme tančit, ať se jdeme napít a vůbec ať jsme nejvíc nejveselejší. Je také náležitě hrdý, že má s sebou takovou významnou atrakci, tedy chci říct návštěvu. Jako vždy se s námi chtějí všichni fotit, náš průvodce je ale odhání, respektive ne každému to dovolí. Máme podezření, že za to bokem vybírá nějaký poplatek. Možná ve formě piva, které pije rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký Pepík z Horní Dolní. A jelikož je Holi jeden z mála svátků, kdy mají Indové pití alkoholu povoleno, netrvá to dlouho a náš hostitel (k naší radosti) již nezvládá plnit své průvodcovské povinnosti a ztrácí se někde mezi skákacím hradem a pupkem vesmíru. Když se po dvou hodinách znovu probere, zrovna v okamžiku, kdy se chystáme odejít, trvá na tom, že nás těch 15 kilometrů zpět domů musí odvézt. Námitky, že se všichni na jeho motorku nevejdeme nepřijímá, stejně jako fakt, že je stále zlitej jak slíva. Zdvořile proto raději bereme nohy na ramena a než se jeho zastřené oči rozkoukají, skáčeme do tuk tuku a zamazaní od barev od hlavy až k patě ujíždíme pryč. 

Po dvou vydařených týdnech v Goa se vydáváme zpět do Bombaje. Jelikož indičtí celníci stále nezvládli udělit povolení k propuštění našeho auta z přístavu (mají toho nakonec hodně – pracovní doba je od jedenácti do čtyř, razítek, které je potřeba udělit je mnoho a každé se musí proložit čajem a sušenkou), zastavíme se cestou v horském letovisku Lonavela, která je dle průvodce „oblíbeným dovolenkovým místem majetnějších bombajanů, toužících po mírnějším podnebí, zelených kopcích a dešti“. Jistě pochopíte, že tomu po téměř třech týdnech v pětatřiceti stupňových vedrech, nešlo odolat. Škoda, že průvodce opomněl zmínit, že mírnější klima, zde panuje jen od listopadu do února. Koncem března zde naopak bylo ještě nesnesitelnější vedro než jinde a sucho jak v poušti. Ještě štěstí, že máme domek s bazénkem a pro jistotu také navštívíme nedaleký obří vodní park. 

O pár dní později dostáváme dobrou zprávu – počet razítek, které musí indický celník ještě udělit, aby nám auto vydali, se začíná blížit nule a my se proto přesouváme zpět do Bombaje. Máme radost, že za pár dní už zase budeme ve svém a už se nemůžeme dočkat až zase vyrazíme na cestu. Po příjezdu do Bombaje proto s nadšením vyrážím do přístavu. Kdybych jen věděl, co mě ještě čeká… 

Jako bych totiž zapomněl, že jsem přece v Indii – začne to tím, že se místním dělníkům nedaří vyprostit kontejner, na kterém naše auto stojí, a který je uvězněn mezi dvěma jinými kontejnery. Zabere to skoro celý den, kdy v podstatě jen čekám a každou půl hodinu mi někdo přijde sdělit, že to bude „již brzy“. Aby mi čekání zpříjemnili, připraví mi fakturu za „uskladnění vozu v přístavu po dobu celního řízení“. Poplatek, o kterém jsem neměl nejmenší tušení, činí 2500 dolarů. Obnos, za který by přežila průměrně velká, tedy dvanáctičlenná, indická rodina několik let, nás opravdu nepotěší. Ruka celníkova držící poslední razítko se tak zastavuje a na papíře nepřistane, dokud poplatek nezaplatím. A tak tedy platím. Jakmile zaplatím, objeví se jako zázrakem obří stroj, který vyprostí náš kontejner. Asi minutu se raduji, že auto tedy alespoň už konečně dostaneme. Následující minutu se však dozvídám, že vzhledem k pokročilé hodině (půl páté) již celníci nepracují a že tedy auto zpět nedostanu. Mám přijít zase zítra. Značně frustrován (eufemismus jako hrom) proto opouštím přístav a snažím se sehnat taxík, který mě odveze do hotelu, který je ale asi 30 kilometrů daleko (blíž totiž žádný není). Setmí se, taxíky zdá se, do těchto končin nejezdí a já už si říkám, že se asi budu muset vloupat zpět za brány přístavu a přespat v autě. Nakonec se nade mnou smiřuje řidič tuk tuku a já prožiji asi nejdivočejší jízdu hromadným prostředkem v životě. Po tmě se řítíme po silnicích, nadjezdech a obchvatech, proplétáme se mezi kamiony a auty, motorky nás obstřelují ze všech stran a já za neustálého troubení mého řidiče přemýšlím, zde se toho našeho auta vůbec dožiji. Dožiji. Málem se ho ale nedožije ona úřední osoba, která mi následující den sdělí, že vydání našeho auta už nic nebrání, tedy krom dvou maličkostí – jednak musím doplatit dalších 250 dolarů za to, že auto muselo v přístavu zůstat jeden další den a druhak, že mají podezření, že je „můj“ kontejner poškozený a bude-li toto podezření potvrzeno, jsem to já, kdo je za to zodpovědný (včetně uhrazení škody). Dokud se to neprošetří (prý pár dní, maximálně týden) auto zůstane v přístavu v zástavě. 

Kdo mě zná ví, že jsem v podstatě velmi mírumilovný člověk. Ne však ten den. Ne, ne. Ten den budu hodně zlý. A zase nebudu mít Indii vůbec rád. Někdy to totiž po dobrém prostě nejde. Vysvětlit jim, že ohnout několikacentimetrový plát oceli na kontejneru prostě není v mých silách (krom toho, že jsem s ním v podstatě vůbec nepřišel do styku, že všechny okolní kontejnery jsou v mnohem horším stavu a že je zvláštní, že zrovna já jsem za to zodpovědný, když jediný, kdo s ním kdy manipuloval je právě ta přepravní společnost, které patří). Celníci jen po indicku pokyvují hlavami ze strany na stranu, přiblbě se usmívají a bohorovně mě nabádají ke klidu. To mě samozřejmě rozzuří ještě víc. Křičím, vyhrožuji, vztekám se, hrozím přivoláním policie a povoláním (neexistující) armády právníků. Nakonec to přeci jen zabere. Asi se skutečně bojí mezinárodního skandálu (kterým také hrozím) a tak nakonec podlehnou. A samozřejmě, těch dalších 250 dolarů jsem samozřejmě zaplatit musel. Vyčerpaný, ale přeci jen spokojený tak nakonec – opět již za tmy – opouštím i s autem a všemi razítky přístav. Po dvou měsících na lodi a dvou dlouhých týdnech v zajetí bombajského přístavu a jeho úředníků, máme zase auto.

Všechno to ale rychle házíme za hlavu, koneckonců i to k cestování kolem světa patří, skáčeme konečně do auta a po dvou měsících s velkou chutí opět vyrážíme na cestu!