Konečně zase na cestě! Poté, co se nám podařilo, s vypětím všech sil, získat náš domek na kolech ze spárů indické byrokracie, jsme už dlouho neotáleli a jednou pro vždy nechali Bombaj za našimi zády. Úplně si to nepředstavujte jak důrazné bouchnutí dveřmi. Projet Bombaj, která je rozlohou rovna Středočeskému kraji totiž zabere skoro půl dne. Doprava je samozřejmě naprosto šílená a když už se z města vymotáme, jedeme zbytek dne v podstatě po staveništi. Chvílemi si připadám jak v počítačové hře, kdy vám do cesty neustále skákají nové překážky. Škoda, že také nemám alespoň tři životy…

Míříme na sever, přes státy Gujarát a Rajastán, až do horského Himachal Pradéše. Oproti původním plánům, to bereme trochu hopem. Jednak máme trochu zpoždění a druhak jsou tu šílená vedra – přes den čtyřicet a v noci třicet. Už těch veder máme trochu dost a představa zasněžených Himalájí nás nepříčetně láká. A tak se proplétáme severozápadní Indií a první den urazíme na poměry indických silnic úctyhodných 650 kilometrů (což znamená zhruba 11 hodin za volantem). Zastavíme až v Ahmedabádu, když začínám mít mžitky před očima. Ještě když usínám, škubou mi zběsile nohy, asi hledají brzdový pedál. Druhý den proto zvolníme a zastavíme se u překrásné starodávné studny Adalaj. Je vidět, že v těchto vyprahlých částech světa si vody opravdu cenili. Je to takový Taj Mahal pro vodu.

Odpoledne dorazíme do Udajpuru, jednoho z center středověké Indie, s překrásným palácem a sídlem mnoha maharádžů, kteří jej nepřekvapivě vlastní dodnes. Jen se místo maháradžování věnují vysoké politice. Návštěva města a paláce je celkem autentický zážitek. Jako jinde v Indii máte tak trochu dojem, že by to tu před sto lety nevypadalo o moc jinak. U vstupu postávají pouliční prodavači prodávající buráky, čistič bot vám rád vyleští střevíce (co na tom, že máme sandále), hlouček dětí vás chce stáhnout o nějakou tu rupii, u vody ženy v barevných sárí perou prádlo a tomu všemu přihlížejí nabubřelí strážci zákona ve vyžehlených uniformách. Tu tam se kolem vás mihne bohatší indický turista v košili, slunečních brýlích a s mnoha zlatými prsteny, děti od vás jedním slovem odežene a zeptá se, zda potřebujete s něčím pomoct (ale jelikož je to pořád ještě Ind, hned si na oplátku vyžádá společnou fotku). Ať žije kastovní systém! 

V Udajpuru strávíme příjemný turistický den, odpočineme si od řízení a pak zase vyrazíme o kus dál. O pár hodin jízdy dál je totiž jiné na historii bohaté město – Jodhpur. Cesta se klikatí skrze vyprahlé hory, všude je hodně prachu a zběsilé vedro. A aby snad nebyla ta cesta na zážitky příliš chudá, začnou nám podezřele vrzat přední brzdy. Volíme naší obvyklou strategii a snažíme se problém vyřešit tím, že jej ignorujeme a doufáme, že to přejde. Občas to funguje. Když přibrzďujeme na předměstí Jodhpuru, brzdy už rachotí tak, že by to nepřeslechl ani hluchý a my tušíme, že oprava ignorací tentokrát určitě nezabere  a že zde asi strávíme více času než jsme měli v plánu. Jako zázrakem si všimneme podezřele moderně a nově vypadajícího servisu kousek od silnice a rozhodneme se zkusit štěstí tam. Kunal, velmi milý majitel, který naštěstí umí parádně anglicky, se nás hned ujme, potvrdí, že se jednoznačně jedná o sjeté brzdy a bez okolků se pustí do hledání řešení. A to i přesto, že se vlastně nejedná o servis, ale o luxusní myčku aut. Obvolá všechny své známé, sežene místní dílnu na opravu, spojí se dokonce s pobočkou Citroenu v Dillí, zajede s mechanikem na místní trh, kde asi tři hodiny hledají typově stejné brzdové destičky a potvrdí to, čeho jsme se opravdu báli – v celé Indii takové nenajdeme. Jsme zoufalí a představa, že tu nyní budeme muset čekat týden nebo dva, než připutují z Evropy nás pořádně děsí. Auto zůstává v dílně mezi obřími indickými náklaďáky s tím, že místní mechanikové zkusí něco vymyslet.

My v mezičase raději jedeme do města, navštívit místní impozantní pevnost a přijít na jiné myšlenky. Děti to v zaprášené dílně zas tak moc nebaví, a nás koneckonců také ne. Jodhpur a především jeho obří středověká pevnost jsou opravdu nádherné. Pevnost, která prý nebyla nikdy dobita, ční nad městem jak anděl strážný. Je ze stejného kamene jako okolní skály, a tak by ji zároveň mohl člověk snadno přehlédnout. Zbrojnice střídají bohatě zdobené komnaty místních rádžů a nádvoří zdobí fontány, do kterých museli (a možná stále musejí) poddaní vláčet vodu z řeky vzdálené stovky výškových metrů. Inu stačí se dobře narodit… Na chvíli tak zapomínáme na naše brzdové destičky a užíváme si téhle nádhery. Když odpoledne dorazíme zpět do garáže místní mechanik mi posunky nadšeně hlásí, že se mu podařilo vyrobit nové destičky z jiných, větších. Prý to vydrží na tisíce dalších kilometrů, přes hory, přes doly, do Evropy a klidně zase zpátky. Záruka zaručena. Sice tomu úplně nevěříme, ale jásáme nad pověstnou indickou lidovou tvořivostí a máme velkou radost, že je auto zase pojízdné a my se tu nebudeme muset bůh ví jak dlouho péct. Ani nevíme jak Kunalovi, našemu zachránci, který to pro nás vše zcela nezištně a obětavě zařídil, poděkovat. Bez něj bychom tam asi byli ještě teď. Destičky si necháme si vyrobit na obě přední kola, ať nám auto nekulhá, a nakonec téměř bez zpoždění pádíme dál. Pro jistotu také objednávám originální díly do Islámábádu, kde bychom se měli objevit zhruba za 14 dní a je tak velká šance, že tam dorazí dříve než my.

Původně jsme chtěli vzít děti cestou na sever do pouště na velbloudí safari, ale společně shledáváme, že pouště už máme jaksi plné zuby, a tak raději svištíme bez zastávky rovnou na horu, do Dharamsaly, za Dalajlámou a do chládku. Tedy až na jednu krátkou zastávku – v krysím chrámu. Po tom motorkovém, jsme nemohli odolat a museli si jej přidat do sbírky.

Cesta nám zabere dva dlouhé dny, kdy v podstatě jen jedeme, ale odměnou nám je po dlouhé době zase jednou příjemné klima, tibetské kláštery, mniši, momo knedlíčky a parádní tibetská kuchyně (od té indické velmi odlišná). Moc se nám tu líbí, a tak tu nakonec zůstáváme o den déle, než jsme původně plánovali. V Dharmsale strávíme parádní čtyři dny. Výletování a okukování zasněžených horských štítů, které se tutam vyloupnou z mraků, střídáme s okukováním tibetských mnichů, roztáčením tibetských modlitebních mlýnků (což mělo velký úspěch u dětí) a návštěvou sídla Dalajlámy. Bohužel je zrovna zaneprázdněn, asi mu zapomněli dát do kalendáře, že přijedeme. 

Pak už nás opět čeká sjezd do údolí, do Paňdžábu, do hlavního města Amritsaru a bohužel opět do 35 stupňů celsia. „Ubytováváme se“ před domem Amrita, nadšeného cestovatele a „overlandera“, jak si my, co brázdíme svět výhradně po zemi, říkáme. Spojili jsme se s ním předem přes naší oblíbenou iOverlander aplikaci a máme radost, že můžeme nahlédnou do života takové normální indické (středostavovské) rodinky. Děti mají radost násobnou, protože přímo před Amritovým domem (a teď i před tím naším) je překvapivě pěkné hřiště a spousta dětí, které si chtějí hrát. Amrit je asi první Ind, který si postavil svůj vlastní obytný vůz – krásné expediční vozítko postavené ze staré armádní sanitky. Máme si proto o čem povídat a jelikož Amrit zná ve městě kde koho, necháme si u jeho dvorního mechanika vyměnit olej a všechny možné filtry (abychom se řádně připravili na nadcházející přejezd Himalájů) a u rodinného svářeče zase svařit zlomenou kliku k markýze. Jak zjistím, Armit je také vášnivým amatérským hráčem badmintonu a já se tak znenadání ocitnu jeden večer na kurtu a následně v hospodě u piva. V hale je sice asi padesát stupňů a mé sportu již odvyklé tělo a čtyřem pivům odvyklá hlava mě pak bolí asi týden, ale bylo to skutečně mentálně osvěžující. 

Jeden den zasvětíme návštěvě Zlatého chrámu, nejsvětějšímu poutnímu místu všech Sikhů. Je to náramná podívaná, až na to, že opět musíme asi stokrát pózovat pro místní Indy. Člověk chce být, slušný a všem vyhovět, ale když vás někdo po desáté v jedné minutě zastaví a vyhrkne You from? I take selfie? Začne vám to lézt trochu na nervy. Krom toho, kdykoliv odpovíme, že jsme z „Czech Republic“ naprostá většina tazatelů nemá vůbec páru, kde to je. Jejich typickou reakcí tak je „ohh from Public“ nebo „hmm from Čublik“… Indové mají také pro našince celkem nemístný zlozvyk ohmatávat (z lásky, jistě) obě naše děti. A to především tak, že je bez varování a za pokřiku „such a cute baby“ chytají za bradičky a popleskávají po tvářích. Emma si z toho vypěstovala tik, a tak se k ní nyní můžeme přibližovat výhradně zepředu, za dobrého osvětlení a s rukama tak, aby na ně dobře viděla. 

Sikhové jsou jinak velmi milí Indové. Jak vám každý Sikh rychle připomene jsou to především udatní válečníci (každý druhý má proto při svátečních příležitostech za pasem zlatou šavličku), nebojsové a taky trochu separatisté. O tom se ale nesmí moc mluvit. Je to na veřejnosti tak trochu tabu. Když jsem se na to zeptal, jedinou odpovědí mi bylo výhružné koulení očima a střihání v pravdě krásným knírem, který si každý správný Sikh pěstuje a hýčká. O tom, jak daleko s vyhlášením Pundžábského království vlastně jsou proto bohužel nemohu podat věrohodnou zprávu. 

S pohostinností Amrita a jeho rodiny se loučíme sice neradi, ale už se tak trochu nemůžeme dočkat, co nás bude čekat za 30 kilometrů vzdálenou hranicí s Pákistánem. A tak se po intenzivních pěti týdnech s Indií loučíme a míříme vstříc dalšímu dobrodružství.