O Pákistánu slyšel ledacos, leckdo. I my. A především pak naše maminky a tatínkové, babičky a dědečci, kamarádi a známí. Všichni toho slyšeli zdá se docela dost. A tak když přejíždíme hranice, připravujeme se na nejhorší. Samotný přejezd Attari – Wagha hranice mezi Indií a Pákistánem je nebývale svižný, znervózňuje nás však, že se na nás pořád někdo usmívá a vítá nás. Welcome to Pakistan! Slyšíme to asi stokrát. A zní to samozřejmě podezřele. Od samotného vstupu do Pákistánu jsme také pod neustálou palbou – především v podobě pozvání na čaj. Místní nás neustále zvou na čaj či na oběd, zajímá je odkud jedeme a kam máme namířeno, jak se nám líbilo ve světě a co si o Pákistánu myslíme. Nejsou ale nijak vlezlí, a to je po Indii velmi příjemná změna.

Na samotné hranici se zdržíme až do pozdního odpoledne, neb se zde koná slovutná hraniční ceremonie, při níž pohraniční stráže obou států nebývale bizarně dokazuje svým protějškům svou vojenskou převahu tím, že se pokouší provézt co nejkomičtější a nejvyšší výkop svou naleštěnou vojenskou botkou (velmi nám to připomínalo výjev z nějakého filmu z dílny Monthy Python). Tradice sahá až do padesátých let a od té doby probíhá v podstatě bez přerušení každý den. Je to skutečně obskurní podívaná, kterou si každý den dopřává také tisíce Indů a Pákistánců. Tribuny jsou narvané, davy jásají, my kupujeme popkorn a limošku a společně s ostatními fandíme urostlým vojákům a jejich kolenním vazům. Kdyby se takhle daly skutečně řešit vojenské spory, třeba ten o Kašmír, bylo by to skvělé. 

Naší první zastávkou v Pákistánu je starobylé město Lahore, důležitá křižovatka na Hedvábné stezce. Staré Lahore tvoří okouzlující labyrint uliček přeplněných obchůdky prodávající exotické zboží všeho druhu. Až má člověk dojem, že se vrátil v čase. Jako ostatní kočovní cestující se i my snažíme nakoupit něco z té nádhery. Ale moc se nám to nedaří. Místní nám totiž mnoho z toho, co plánujeme koupit, dávají zadarmo (chleba, česnek, ořechy). Začínáme z té pohostinnosti být skutečně nervózní. Celý den se proplétáme těmi útulnými uličkami, když se ztratíme, místní nás dovedou zase na začátek. Několikrát zdvořile odmítneme pozvání na čaj, navštívíme krásnou obří pevnost tyčící se nad městem a stejně impozantní velkou mešitu. Shledáváme, že když už se nám za něco zaplatit podaří, je to tu – v porovnání s Indií – poměrně levné. Náš rozpočet má radost.

Z Lahore míříme na sever do Islámábádu, do hlavního města. Když vjíždíme na dokonalou tříproudou dálnici a každých pár desítek kilometrů míjíme čerpací stanice s McDonaldem a KFC, začíná nám být jasné, že jsme o Pákistánu měli skutečně zkreslený obrázek. Samotný Islámábád je celkem zajímavě nezajímavé město. Vyrostlo v šedesátých letech na zelené louce a připomíná tak velká východoevropská města – vysoké paneláky, široké bulváry, překvapivě hodně zeleně a díky nedalekým Himalájím má také příjemné klima. Na místní poměry je to hodně moderní město. Je tu čisto, muži tu chodí častěji v džínách než v pyžamech, ženy v šátku potkáte spíš zřídka a najdete zde spousty zahraničního luxusu (což nás zláká a spíše ze sentimentality navštěvujeme místní pobočku supermarketu Carrefour). Je zde také vyhlášený kempovací plac pro motorizované nomády, kde se schází cestovatelé z celého světa, a tak se po nějaké době opět setkáváme s podobně smýšlejícími dobrodruhy. Připadáme si spíše jak v kempu někde v severní Americe než uprostřed Islámábádu. A jelikož nám sem ještě k tomu stihly dorazit fungl nové brzdové destičky, jsme s Islámábádem navýsost spokojení.

V Islámábádu strávíme tři spíše servisní dny, vyměníme brzdové destičky, necháme si zbrousit brzdné kotouče, vypereme tři pračky, nakoupíme (přičemž shledáváme, že v Pákistánu sice pivo jen tak nekoupíme, avšak, že velbloudí mléko je k dostání celkem běžně) a necháme si ozdobit dodávku takzvaným truck art, abychom dostatečně zapadli. Z Islámábádu pak už spěcháme na sever, do hor. V severním Pákistánu – v autonomní oblasti Gilgit – Baltistán se totiž potkávají rovnou tři největší pohoří světa – Himaláje, Karákóram a Pamír a v Pákistánu tak najdete rovnou 169 hor vyšších než 7 kilometrů, včetně pěti ze čtrnácti osmitisícovek (třeba K2, Nanga Parbat nebo Gasherbrun). A tak máme v plánu v této oblasti strávit alespoň dva týdny a do sytosti si hor užít. 

Z Islámábádu je to cesta dlouhá, a především velmi hrbolatá. A tak se do toho malého velehorského ráje drkocáme v podstatě tři dny (při celkové vzdálenosti 600 km). Číňané zde již druhé desetiletí staví obří přehradu, což kvalitě místních cest rozhodně nepřidá a zároveň zde v posledních měsících dochází k jakýmsi nepěkným odbojovým aktivitám právě proti čínským dělníkům a inženýrům. Tu a tam zde proto vybuchne čínský autobus, koloně čínských inženýrů selžou brzdy nebo na náklaďák spadne kus hory. Prý to mají na svědomí především Indií podporované skupiny, neb celý severní Pákistán je (včetně Kašmíru) stále předmětem územních sporů. Po cestě do Gilgit – Baltistánu nám proto občas na velmi četných policejních a vojenských checkpointech přidělí policejní doprovod. Občas před námi jedou policisté se samopaly na motocyklu, jindy nám je rovnou posadí do auta. Vilík má nejdřív radost, pak se začne bát. Pistolky se mu líbí, ale prý jen z dálky. My se na druhou stranu evidentně policistům líbíme velice, neb krom povinné registrace a zapsání cestovních pasů se s námi téměř pokaždé fotí, jako vždy samozřejmě především s dětmi. Přítomnost Číny je tu jinak viditelná velmi. Velké investice do infrastruktury většina místních vítá (a my konec konců také). Pákistán moc jiných partnerů (vzhledem k dlouhodobému napětí s Indií, a vachrlatými vztahy s Íránem i Afghánistánem) vlastně ani nemá. Pro Čínu jde samozřejmě o výhodný obchod – na jihu Pákistánu staví obrovský přístav a jde tak o důležitou obchodní cestu. Je vidno, že to Čína se svou novou hedvábnou stezkou myslí vážně. 

Po třech dnech dorazíme k hranicím regionu Gilgit – Baltistánu naklepaní jak vídeňské řízečky. Hory halí mlha a my proto plánujeme na pár dní zakotvit u jednoho pěkného vysokohorského jezera (Rama lake) a vyčkat lepšího počasí. Po dvaceti kilometrech a dvou hodinách nervy drásající cesty zařízlé do velmi příkrých svahů hlubokého údolí to však vzdáváme. Je to sice velké dobrodrůžo, ale když se vám začínají pod koly drolit kameny a drahnou chvíli trvá, než přistanou na dně údolí a nejistě si zde počíná i místní stádo koz, je čas se otočit. Problém však je, že vlastně není kde. Abychom se mohli otočit a jet zase dolů musíme bohužel pokračovat ještě dvacet minut vzhůru. Když se po čtyřech dlouhých hodinách ocitneme zpět na pěkné asfaltové silnici (made in China, jak jinak) táhnoucí se celým Gilgit – Baltistánem až k hranicím s Čínou, slíbíme si, že už na takové cesty nikdy nevjedeme. Slib, který samozřejmě porušíme hned následující den… Zaparkujeme na prvním rovném plácku s pěkným výhledem, ale než dovaříme večeři, je u nás policie a slušně ale neoblomně nás vyzve, ať jedeme raději přespat k nim na policejní stanici. Moc se nám nechce, ale nic jiného nám nezbude. Mají překvapivě pěknou zahradu. Je také pozoruhodné, jak tyto krizové situace prožívají Emma s Vilémem. Vilém to téměř vždy raději prospí (má na to nějaký zvláštní smysl) a Emma je většinou, se sluchátky na uších, ponořená v nějakém méně adrenalinovém světě. My to s Kikou většinou protrpíme v naprostém tichu a ve voze tím pádem panuje taková zvláštně komorní atmosféra. A když je po všem, my s Kris vypadáme, jako bychom právě přežili vlastní smrt a děti jako po návštěvě wellness centra.

Následující den se vydáváme do Skardu – druhého největšího města v regionu, které se mimo jiné pyšní nedalekou K2 (hora zabiják) a také unikátní vysokohorskou pouští Sarfaranga, kam máme namířeno my. Ráno si u strážců zákona raději ověřujeme, že cesta do Skardu je vyasfaltovaná a v relativně dobrém stavu a vyrážíme. Cesta je to dlouhá, ale krásná. Klikatí se kolem slavné řeky Hindus a z poza příkrých kopců na nás vykukují zasněžené vrcholy velehor. Skardu samotné je taková zaprášená díra, ale když jedete do pouště, a ještě k tomu takové, která je v nadmořské výšce 2500 metrů, tak se s tím počítá. Městem tedy spíše profrčíme, nakoupíme zásoby sušených meruněk, což je místní specialita a pokračujeme přímo do pouště. Ostatně, meruňky, ale třeba také třešně, hrušky nebo broskve tu rostou skoro v každém údolí. Je tu překvapivě podobné klima jako doma. Škoda, že tu nejsme o dva měsíce později. Byly by hody.

Při hledání místa k přespání malinko zapadneme při překonávání menší duny, ale zachrání nás vyprošťovací pásy a Kika si zase jednou může připas bod do kategorie „já jsem ti to říkala“. Má jich už pravda celkem dost… Následující den tak raději volíme přechod dun pěšky. Bereme s sebou i nafukovací bodyboard (kdo říká, že se s ním dá jezdit jen po vlnách) a děti si velice užívají toho obřího pískoviště.

Spaní na divoko v dunách je naše oblíbená kratochvíle a tak v poušti strávíme dva parádní dny. Není nad to kempovat uprostřed prázdnoty a koukat po stále se proměňující krajině. Děti to sice úplně nechápou, ale za to mají k dispozici to největší pískoviště na světě. Win-win, jak se říká. Chodíme po dunách, válíme se v posteli, vaříme, malujeme si a trochu se i učíme. Prostě takový normální odpočinkový „víkend“…

Pak ale vyrážíme dál, respektive vracíme se zpět do hlavního údolí. Čeká nás totiž poslední úsek koridoru (součásti Hedvábné stezky), kterým se přibližujeme k čínské hranici. Čeká na nás úrodné hunzské údolí, dříve tvořící vysokohorské království Hunza. Cesta zpět ze Skardu se nám ale pekelně zkomplikuje. Nejenže se na nás téměř okamžitě po startu rozbliká kontrolka poruchy motoru a systému AdBlue, abychom si to obzvlášť užili, rozsvítí se také odpočet 450 kilometrů po kterých už auto nepůjde znovu nastartovat (pokud závadu neodstraníme). V zemi, kde auta s AdBlue v podstatě nenajdete je to skutečně pořádný problém. Obzvlášť pokud jste v jednom z nejizolovanějších údolí světa a zpět do Islámábádu, kde by si s tím možná někdo poradit uměl, je to kilometrů zhruba dvakrát tolik než kolik nám ukazuje odpočet. Kika, která pevně věří v teorii cestovatelských andělů (tedy, že v opravdu velké nouzi se vždycky objeví nějaká spásná duše, která nám pomůže) zůstává celkem klidná, já samozřejmě šílím. I tak se rozhodneme, že raději co nejdříve sjedeme do hlavního údolí a pokusíme se pomoct nalézt tam. Náš záchranný plán však překazí další nemilá událost. Na jediné silnici ze Skardu zpět do civilizace dojde k masivnímu sesuvu půdu (nic ojedinělého uprostřed Himaláje) a mi uvízneme (doslova) v jedné malé vsi podél silnice, a tak nějak uprostřed ničeho. Ale není to vlastně úplně pravda. Jak brzy zjistíme, vesnice je totiž plná moc hodných lidí, kteří se o nás hned začnou starat (jsme tu široko daleko jediní cizinci) a tak přijímáme několik pozvání na čaj a na oběd. Zjistíme také, že v okolí jsou nádherné stezky, a tak podnikáme pár příjemných výletů. Vyčkáváme nakonec celé čtyři dny než pákistánská armáda silnici zprůchodní. V mezi čase se snažím na dálku zjistit, co by se s naší poruchou dalo dělat (není to jen tak, internet tu funguje tak nějak podle větru). K mému uzoufání ale shledáváme, že mimo Islámábád nám opravdu nikdo nepomůže. Moc nevíme, co s tím. A pak, když už se obáváme nejhoršího, tedy, že budeme muset auto naložit na náklaďák a nechat ho odtáhnout do Islámábádu (čímž bychom také jisto jistě nestihli již domluvený přejezd Číny), zatřepotá se nad našimi hlavami pár andělích křídel… 

Sami, snad jediný mechanik v celém Pákistánu, který se vyzná v evropských autech – a u kterého jsme při průjezdu Islámábádem měnili brzdové destičky – se rozhodne, že za námi přijede a pokusí se auto opravit. A věřte tomu, že to není jen tak. Nám cesta z Islámábádu trvala tři dlouhé a velmi hopsavé dny. Silnice je rozestavěná a nehezky rozbitá a jízda po ní není žádná velká zábava. I proto nás překvapí, když mi Sami sděluje, že vyrazí okolo deváté večer a u nás se prý bude na druhý den okolo desáté dopoledne. Ujišťuji se, že skutečně ví, kam jede a mám své pochyby. O to víc nás překvapí, když se u nás druhý den ráno skutečně objeví. Doteď nám není jasné, jak se mu to povedlo. 

Scházíme se na jednom odlehlejším parkovišti, Sami vytahuje z auta spousty různého náčiní a na několik hodin mizí pod autem. Na pomoc nám také přijíždí švýcarský pár, se kterým bychom měli za pár dní přejíždět přes Čínu. Robin je totiž automechanik a nabídl se, že v rámci možností také pomůže. Pak se ještě přidává místní turistická policie (přeci jen takové shromáždění začíná budit pozornost) a tak máme o společnost postaráno. Snažím se občas přiložit ruku k dílu, ale rychle si připomínám, že o autech skutečně nevím zhola nic. Když se Sami po pár hodinách z pod auta opět vynoří, auto nejen, že startuje, ale především z jeho přístrojové desky zmizely všechny ty varovné kontrolky a zlověstný odpočet do posledního startu. Poplácáváme Samiho po křídlech a jsme mu neskonale vděční. Zdá se, že se přes ty Himaláje a přes Čínu snad nakonec přeci jen dostaneme. 

Znovu zprovoznění našeho pojízdného domova slavíme dvoudenním výletem k základnímu táboru Rakaposhi (7788m). Ideální způsob, jak ze sebe vypotit stres několika posledních dní, zažít spousty legrace při kempování v předsunutém základním táboře – pro děti to bude jejich historicky první spaní ve stanu – a konečně si užít té neskutečně krásné přírody. Dětem pořizujeme na první kus cesty koníka a my zjišťujeme, že jsme asi trochu z formy. Když totiž u kempu seskakují děti svěží a plné energie z koně, my máme místo nohou dvě hroudy želé. Sesouváme na zem a jsme úplně vyřízení. Čtyřhodinový výšlap s kilometrovým převýšením nám dává pořádně zabrat. I tak to ale stojí za to. Kika se snaží odplazit do stanu, ale zastaví jí krtinec. Já se složím hned vedle našeho batohu a tvářím se úplně v pohodě. Když nám je nabídnut čaj ve společném stanu, trvám na tom, že si jej vypiji v plenéru. Děti to pochopí a společně nás s Kikou odkutálí do stanu.

Od Rakapoši, která se tyčí v neuvěřitelné blízkosti hunzského údolí, přejíždíme do Karimabádu, bývalého hlavního města království Hunza a navštěvujeme na Pákistán velmi dobře zrekonstruovanou pevnost – sídlo, ve kterém hunžští panovníci sídlili ještě v první polovině dvacátého století. Je to tu takový tajuplný pohádkový kraj. Nejen, že o samotném království (pro jeho odlehlost) neměl nikdo dlouho ani nejmenší tušení, ale vzhledem k tomu, že jejich jazyk – Burušaskí – nemá žádné příbuzné, skutečně dlouhou dobu si s nimi také nikdo pořádně nepopovídal. Hunzové se také údajně dožívají nebývale vysokého věku, prý až 160 let. Asi ta meruňková dieta. Faktem ale je, že místní – na osmdesát let vypadající – stařečci a stařenky, mají často ve skutečnosti třeba jen 40 let. Tváře mají pravda velmi podobné právě těm sušeným meruňkám, ale říkám si, zda nedošlo přeci jen k nějakému zmatení. Burušaskinčtina je koneckonců skutečně ojedinělý jazyk… 

Posledních pár dní v Pákistánu strávíme objevováním severní části hunzského koridoru vedoucího k čínské hranici, a tedy i původní hedvábné stezky. Výletujeme, lelkujeme, cpeme se jačími burgry a pomalu, ale jistě se přibližujeme k hraniční osadě Sost – k poslední výspě na cestě z Pákistánu do Číny. Zde se dle plánu setkáváme se skupinkou dalších dobrodruhů, se kterou se společně vydáme – přes nejvýše položený hraniční přechod na světě (úctyhodných 4800 metrů nad mořem) – do země středu. Ještě než se tak stane, čirou náhodou narazíme na šéfa místních celníků, který nás, jak jinak, pozve na opulentní hostinu. Té předchází „party“ s místní úřednickou elitou. Cítím se skoro jako doma :-). Je to celkem zábavná podívaná, a dokonce dostáváme pivo (v Pákistánu to bude naše první i poslední), k mání je i jiný alkohol – inu, to je tak, když slaví v zemi s prohibicí celníci. Kouří se vodní dýmka, hraje živá tradiční hudba a tančí se. Tančí samozřejmě jen muži, takže je o zábavu postaráno a čekání na večeři, která přijde na řadu až okolo desáté večer, tak celkem příjemně utíká (jiný názor mají přirozeně naše děti – Emma se nejdříve hrozně baví a snaží se do hudební produkce zapojit, následně si začne stěžovat na to, že v tom hluku nemůže spát. Vilém si začne z hladu okusovat prsty u nohou…).

S Pákistánem se tak loučíme velmi stylově a když se ráno probudíme do našeho posledního dne v Pákistánu, je nám to skoro líto. Ale nezoufáme dlouho. Čeká nás totiž dlouho vyhlížený a plánovaný přejezd Číny a my už zase začínáme být pořádně zvědaví, jaké to tam dál asi bude…