Jak si jistě dobře pamatujete z předchozího vyprávění, z Pákistánu se nám ani trochu nechtělo. Trochu nečekaně se z něj totiž vyklubala jedna z nejhezčích částí celé naší cesty. Velkou výhodou cestování kolem světa ale je, že pořád máte před sebou na dosah něco, na co se můžete pořádně těšit! A Čína nebude výjimkou. 

Čeká nás sice jen pětidenní přejezd Ujgurska s jedinou větší zastávkou v Kašgaru (historickém hlavním městě celé provincie a významnou zastávkou na hedvábné stezce), ale my už tu s Kristinou před 15 lety byli a jsme tudíž velmi zvědaví, jak se to zde za tu dobu změnilo. Nad to, abyste mohli přejet Čínu vlastním vozem, musíte mít s sebou čínského turistického průvodce (čti jako dozorce), který se o vás celou dobu stará a dohlíží, abyste se neodchýlili od předem určené trasy. Abyste náhodou neviděli něco, co vidět nemáte nebo neslyšeli něco, co slyšet nemáte. Je to podnik finančně celkem nákladný, a tak se cestovatelé z celého světa dávají dohromady do menších karavan a náklady na tohoto průvodce sdílejí. A my už se proto také těšíme, že po dlouhé době strávíme trochu více času ve společnosti, jejíž věkový průměr přesahuje našich 4,5 roku. Přes Čínu tak pojedeme s motorkářem z Austrálie, postarším párem taktéž od protinožců, rodinkou a dvěma důchodci z Německa a párem ze Švýcarska. Sympatická skupinka.

Sraz máme ještě v pákistánském Sostu, ze kterého se – po nutných výstupních imigračních a celních formalitách – vydáváme na nejvýše položený silniční hraniční přechod na světě. Chundžerábský průsmyk (Khunjerab Pass) se totiž nachází v dechberoucí (doslova) nadmořské výšce 4693 metrů. I přes podařenou párty s šéfem místních celníků předchozí den, která jak doufáme, náš odjezd ze země urychlí, trvá celá procedura zase příliš dlouho. Měli bychom na to být už zvyklí, ale pokaždé nás to řádně rozlítí. Když už totiž místní celníci pochopí (30 minut), že nejsme zájezd turistů v jednom společném autobuse, ale nesourodá skupina s šesti vozidly, vypadne proud a my čekáme, až jej zase nahodí (dalších 30 minut). Když i to máme za sebou a na několika papírech asi 12 razítek, zjišťujeme, že před našimi vozy zaparkovalo dalších asi 30 místních minibusů a nám zase chvíli trvá (20 minut) než se vytroubíme zpátky na silnici. Ještě než vyjedeme, máme už asi dvě hodiny zpoždění. Totiž – v Číně není samozřejmě možné spát jen tak někde, natož pak v autě na divoko. Povolené je spát jen v předem určených hotelech, které mají povolení ubytovávat cizince. A my tak musíme ještě téhož dne dojet celkem daleko – do příhraničního města Taxkhorgan, vzdáleného přes 200 kilometrů od čínské hranice. 

Cesta k pákistánsko-čínské hranici je nádherná. V příkrých a hlubokých údolích se podél tyrkysové horské bystřiny klikatí celkem dobrá silnice (opakovaně proto děkujeme velkému čínsko-pákistánskému přátelství, jak nás nabádají cedule na každém kroku) a člověk si připadá tak trochu jak na úplném konci světa. Občas na vás vykouknou vršky všudypřítomných velehor, přes cestu vám přeběhne sysel nebo kamzík a s přibývající nadmořskou výškou začíná docházet dechu nám i našemu naftovému motoru. Když s vypětím všech sil dorazíme na náhorní plošinu s hraničním přechodem v téměř pěti tisících metrech, působí zde stojící monumentální brána – vstup do Číny – spíše jako kulisa z nějakého sci-fi filmu. 

Zastavujeme jen na chvíli. Nejen proto, že je tu fakt zima, ale trochu se také bojíme, abychom ještě nastartovali. Z výfuku auta Jona a Marianne z Austrálie se totiž už notnou chvíli valí spousta nepěkného bílého kouře a Leeova motorka zanechala většinu výkonu někde v údolí. Naše auto zatím drží, ale je jasné, že se mu zde moc nelíbí. Tušíme také, že přejezd přes první linii čínské pohraniční stráže asi zabere nějaký čas. A nemýlíme se. 

Po spíše ceremoniálním průjezdu hraniční brány nás totiž čeká hodně zevrubná prohlídka vozu. Asi jako když nastupujete do vězení, jen se to naštěstí děje jen našemu autu. Několik soudruhů najednou začne prohlížet auto zevnitř i zvenku (auto stojí na rampě, takže mohou i pod něj), pootvírají všechny skřínky a krabice a nahlížejí do každé (tělní) dutinky. Pár beden a krabic nás donutí vytahat ven. Ale jelikož se na řadu dostáváme až jako čtvrtí tak se zdá, že už soudruhům naštěstí trochu docházejí síly. Z ostatních aut museli naši noví známí před námi vytahat skoro všecko. Krom toho jsme si již ve střední Americe osvojili takovou užitečnou záškodnickou taktiku (kdybych psal knihu, dal bych to do kategorie typy profíků) –  před přejezdem hranice v autě zásadně neuklízíme. Všude se proto něco válí, z auta se line útulný domácký odér. Pod dětskými sedačkami je nastláno jak v salaši, v dřezu je špinavé nádobí, z postele se valí rozestlané peřiny a ze skříněk čouhají špinavé fusekle a trenky. I otrlejší povahy pak chtějí mít návštěvu u nás doma co nejrychleji za sebou…  Nakonec nám auto několikrát očichá úřední psisko, z vyhlídkové terasy si na vůz posvítí reflektorem i z vrchu a když už máme dojem, že je vše hotovo, jsme nasměrováni do obřího rentgenového přístroje, které prosvítí celé auto skrz naskrz. I tak se nám ale podaří do země propašovat dva smotky buddhistických modlitebních vlaječek, které si vezeme z indické Dharamasaly a které zde (s čímkoliv dalším, co odkazuje na Tibet), prý nevidí vůbec rádi. Ha! Německé rodince ale objeví několik větších kuchyňských nožů a chvíli to vypadá na pořádný průšvih. V Ujgursku jsou totiž zakázány jakékoliv nože s ostřím delším než 15 centimetrů. Společnými silami se nám naštěstí podaří čínské úředníky přesvědčit, že slouží skutečně a pouze ke krájení cibule a nikoliv k sezonnímu vyvolávání revolucí a jsme do země vpuštěni. Můžeme do Číny!

Vjíždíme na dokonalou silnici, táhnoucí se nekonečnou náhorní plošinou. Příroda a krajina je zde úplně jiná, než ta na pákistánské straně. Spousta prostoru, jaci, velbloudi a vysokohorská step. Skoro se nechce věřit tomu, že jsme jen pár kilometrů od nekonečných a hlubokých roklí, divokých ledovcových řek a příkrých vysokohorských stěn. Po několika měsících se také vracíme na „správnou“ stranu silnice. Docela dlouho mi trvá, než si na to opět zvyknu. Na co si ale skutečně nezvyknu je fakt, že nad silnicí je každých 400 metrů (změřeno) brána s kamerami, které na vás při průjezdu bliknou a vyfotí vás. Kamery nás takto doprovází po celou dobu, co jsme v Číně. Čína je země středu a země kamer. Brzy si toho všímá i Emma a diví se, proč na nás v jednom kuse ty „kamerovky“, jak jim z nějakého důvodu začne říkat, blikají. Nevím ale, jakým směrem mám výklad vést – naše bezpečnost nebo oprese? Vůbec bych se totiž nedivil, kdybychom měli někde v autě nějakého nového pasažéra s velkým elektronickým uchem… A když po dvou hodinách dorazíme do Taxgorkanu, už na nás u silnice čeká náš přidělený průvodce. Jak asi mohl vědět, že už se blížíme…?

V Taxgorkanu nás čeká další nekonečná celní prohlídka (snímky z rentgenů z hranice, už zde dávno mají a pečlivě je zkoumají), další imigrační kontrola, další snímání otisků prstů, focení a razítkování. Když, už si zase myslíme, že je vše hotovo, je nám oznámeno, že vyřízení dokumentů pro umožnění vjezdu našich vozů do země, bude trvat do noci. Do hotelu se tak dostáváme až hodně po půlnoci. Oči děti se začínají podobat těm čínským… 

Přes to všechno nás Čína okamžitě uhrane. Nebo lépe řečeno uvědomění si, jak překročení víceméně uměle nakreslené čáry na mapě může znamenat, tak obrovskou změnu. Lidi vypadají úplně jinak, mluví úplně jinak, jídlo chutná úplně jinak, architektura je úplně jiná, celé je to úplně jiné. Je to jako byste se ocitli na úplně jiném kontinentě, na jiné planetě. Děti se radují, neb tu všude prodávají smažené nudle a na každém rohu je obchod s dětskými hračkami – k naší smůle. Vysvětlovat jim, že to kupovat nechceme neb se jedná o čínský šunt (což je náš obvyklý argument, který už znají) tady totiž úplně neplatí. Emma také hned s vážnou tváří připomíná, že přece jsme v Číně!Následující den se vydáváme do Kašgaru. Cesta je to dlouhá, ale krásná. Cestou míjíme jezero Karakol, kde jsme před těmi patnácti lety strávili s Kris několik dní v jurtě u místních pastevců jaků. Jurty už zde nejsou, za to tu je obří parkoviště, hotel a vyhlídková plošina. Jaci se zde, k jejich velké smůle, už také nepasou, ale místo toho vozí turisty. O pár kilometrů dál zastavujeme u nádherného jezera do kterého se „vlévají“ duny vysokohorské pouště a žasneme nad tou krásou. Spolu s dalšími stovkami čínských turistů. Ale to k Číně prostě patří. Číňané hodně rádi cestují (to ostatně známe i z Prahy), a tak je jich tu všude plno. Vše je komercializované, za vše se platí a všechno se fotí. Inu pokrok nezastavíš, obzvlášť v Číně. Po autentickém Pákistánu je to ale celkem šok. 

S večerem přijíždíme do Kašgaru a po delší době se opět vracíme do léta. I tady musíme spát v hotelu, a tak si po delší době opět užíváme, že máme každý postel sám pro sebe, nekonečně teplé vody ve sprše a dokonce i hotelovou snídani. 

Kašgar se změnil tak, že jej vlastně vůbec nepoznáváme. Celé staré historické centrum bylo strženo a znovu postaveno jako turistická pěší zóna, kde se střídá jeden obchod se suvenýry s druhým. Celé to působí jak šíleně kýčovitá kulisa. Původní stará mešita už také slouží jen jako turistická atrakce. Ulice jsou plné turistů – etnických Číňanů, kteří si natáčejí zkrocené Ujgury v krojích tancujících před restauracemi a hrající na lidové hudební instrumenty, nakupují suvenýry a obdivují se té nádheře. Tomu všemu kyne z náměstí všelidové revoluce obří socha Maa, veškeré nápisy jsou jen v čínštině, čas se řídí pekingským časovým pásmem (slunce tu proto vychází okolo deváté ranní) a zdá se, že krom bagelů toho zde z autentické ujgurské kultury nezbylo skoro nic. Je to hodně smutná podívaná. Zvrácený Disneyland pro turisty.

Věřte tomu nebo ne, ale bagel, to není výmysl newyorského hippstera, ale tradiční ujgurský chléb. Nejí se většinou s creamcheesem a s avokádem, ale s pořádně tučným a smradlavým jehněčím…

Nakonec nás tak ani nemrzí, když po dvou dnech opět zvedáme kotvy a vyrážíme – opět za dohledu stovek kamer –  ke kyrgyzské hranici. Čeká nás další vysokohorský hraniční přechod a vjezd do střední Asie. Už se také popravě nemůžeme dočkat, že po hodně dlouhé době vjedeme do nám povědomé kultury. Kdo by se nakonec netěšil do bývalého Sovětského svazu. Budeme zase skoro jako doma :-).