Když v Torugartském průsmyku ležícím ve výšce téměř 4000 metrů nad mořem zamáváme poslední čínské kameře a za našimi zády necháme posledního čínského policistu a našeho věrného průvodce, hlasitě si oddechneme. Proti gustu žádný dišputát, ale život v kybernetické totalitě prostě není náš šálek kávy. Sjedeme jen pár kilometrů a rázem se opět ocitáme v úplně jiném světě. Vítají nás kulaté a větrem ošlehané tváře kyrgyzských pohraničníků, kteří na nás zvesela pořikují „rusky paněmáješ“. „No, moc nepaněmáju, já z Čechie“ říkám, ale hned nám je jasné, že se přeci jen nějak domluvíme. Je to fakt zvláštní pocit. Mě i Kristinu sice už ve škole povinná ruština (o fous) minula, ale i tak si připadáme rázem skoro jako doma a nejsme si jistí, co si o tom vlastně myslet… Ostatní členové naší skupiny jsou trochu bezradnější, a tak se s naší improvizovanou panslovanštinou stáváme na chvíli také tlumočníky. Přejezd hranic proběhne překvapivě celkem klidně a my jsme vpuštěni do nekonečné kyrgyzské stepi. 

Zelené kopce se valí do dálky, všude se pasou koně a letní osady s jurtami střídají omšelé vesnice, které nám – ať se nám to líbí nebo ne –hodně připomínají české pohraničí na začátku devadesátých let. Na jednu radost nás proto těší, že jsme se po hodně dlouhé době zase jednou ocitli v zemi, která je nám vlastně už docela blízká, na druhou stranu nás začíná děsit, že náš návrat domů se tímto stává hodně reálným. Tím jedním přejezdem hranic, jako bychom se přiblížili o tisíce kilometrů. 

K tomu začne šíleně pršet a teplota klesne hodně blízko k nule. Ze zeleného ráje se stává promočené peklo. Místa je tu sice všude hodně, ale zastavit a rozbalit tábor se tu nedá skoro nikde. Nad to s námi stále ještě jede na motorce i Australan Lee, teď promočený a zmrzlý až na kost, a tak s ním ze solidarity držíme basu. Po namrzlé vozovce se pomalu ale jistě přibližujeme k bodě na mapě, který slibuje zájezdní hostinec. Už asi 40 kilometrů jsme neviděli živáčka, natož pak nějaké stavení, a tak trochu pochybujeme, že zde něco bude. Ale je! A dokonce je tu otevřeno. Lee se raduje – není to sice moc poznat, neb veškerá jeho obličejová mimika je zamrzlá, ale z výrazu očí odtušíme, že se mu skutečně ulevilo. Večer společně oslavíme u výborného domácí vývaru, který nám zde připraví. Když se ptáme, z jakého je masa, je nám řečeno, že z koně. To je však promptně opraveno na hovězí, hned po tom, co paní kuchařka vidí zděšený výraz v Kristinčině tváři. K tomu se ještě jako zázrakem vyčasí a my se zase nemůžeme vynadívat na ty krásné zelené pláně a všude se pasoucí krávy koně. 

Ráno si přivstaneme. Emmu už totiž od večera „lochtá v bříšku“ neb se už nemůže dočkat dne (a my samozřejmě s ní). O pár set kilometrů dál na nás totiž čeká návštěva z Mělníka a Bruselu. Zase za námi dorazila Patra s Blankou, tentokrát doplněny i o mou sestřenici Silvu. Naši věrní čtenáři disponující funkční pamětí si jistě vybaví, že jednou už jsme se už na téhle cestě s Petrou a Blankou potkali – bylo to před neuvěřitelnými devíti měsíci v Kanadě. Je to už osvědčená receptura a my se zase těšíme na milou společnost. Děti se už tetiček také nemůžou dočkat, a proto spěcháme k jezeru Issyk-Kul, u kterého máme spicha. Holky na nás čekají v útulných jurtičkách na břehu jezera a naše shledání tak nemůže být stylovější. Jezero Issyk-kul leží v podhůří pohoří Tian Šan. Tian Šan, tedy Nebeské hory, je jedno z největších pohoří světa, doplňující onu svatou velehorskou trojici Himalájí, Karakoramu a Pamíru. Tvoří také přirozenou hranici mezi oběma zeměmi a Čínou, což se asi docela hodí. 

Čeká nás deset společných dní v Kyrgyzstánu a Kazachstánu – v plánu máme hlavně hory, jezera a horké prameny. Všeho je tu požehnaně, a tak bude o zábavu postaráno. 

Naše první kroky vedou právě do pohoří Tian Šan. Máme vyhlídnutý pěkný výlet, který strategicky začíná u velmi horkých pramenů. Podle místních k nim také vede poměrně slušná cesta, a tudíž neváháme a hned druhý den ráno míříme právě tam. Brzy nám však dochází, že v hodnocení cest jako „slušná“, „kvalitní“ nebo „dobrá“ si s místními opravdu rozumět nebudeme. Přes patnáct kilometrů se tak drkocáme po horské pěšině, na které bych se trápil i na horském kole, musíme překonat několik brodů a na závěr si zahrajeme ruskou ruletu v podobě jednoho na půl ztrouchnivělého mostu. Ještě k tomu vydatně prší. Inu, co bychom neudělali pro horkou koupel. Krom toho prostě nebylo kde se otočit, takže nám tak nějak nic jiného nezbylo. Ještě, že nám Petra přivezla lahev slivovice. Když se konečně dostaneme na místo, zmizí v nás skoro celá. Jsme nakonec v bývalém Sovětském svazu, je potřeba dodržovat místní zvyklosti…

Horká lázeň a pěkné počasí na druhý den nám však útrapy dne předešlého naštěstí bohatě vynahradí. Cesta zpět mě sice pořád trochu děsí, ale pořád mám také druhou půlku té skvělé pálenky. Většinu dne strávíme výletem jedním z údolí vedoucí k výše položeným horským hřebenům. Stoupáme loukami a pastvinami podél vysokohorské říčky a až na občasné jurty si připadáme jako někde v Alpách. Je to nádhera. Cestou také brodíme horský potok, jehož teplota se drží nad bodem mrazu snad jen silou vůle. Někteří členové výpravy tak málem přijdou o pár prstů na nohou a mnoho slz, což je však vykompenzováno překvapivým objevem nového maxima prahu bolesti (o koho přesně šlo zde však odhalit nemohu. Silvě jsem totiž slíbil, že jí neprozradím…). 

Jelikož se nám výše uvedený model osvědčil i následující dny vyrážíme do podobně malebných údolí. Potoky už všichni brodíme jako nic, a po večerech se smáčíme v horkých pramenech. Některé jsou ukrutně horké, což uvítá především Silva, která tak znovu nachází cit v obou palcích, levém malíčku a pravém prostředníčku. Je to šťastné shledání. 

Pro nás Kikou je zas šťastným shledáním náš první výlet do místního většího supermarketu. Máme dojem, že jsme se ocitli v ráji! Málem to také opláču. Po mnoha měsících se totiž zase potkáváme nejen s dobrým pivem (je totiž z Česka, přirozeně), ale především s normálními sýry, tvarohem a dokonce i s chutnou štanglí salámu. Běháme po obchodě jak banda šílenců, Emma se řítí od regálu s párky s plnou náručí všeho, co pobrala, Vilík obřadně tancuje před regálem s kyselými okurkami (jeho oblíbená pochoutka) a Kika se objímá s pecnem tmavého chleba. Když se po nás začne poohlížet místní ostraha, raději vše házíme do košíku, platíme a mizíme. Ještě by nám to chtěli vzít! Myslím, že zásoba okurek a točeného salámu nám vydrží na hodně dlouho. Nic z výše uvedeného totiž ani v Indii, Pákistánu nebo Číně neseženete, mnohé ani v destinacích vzdálenějších. Opět tak máme dojem, jako bychom už byli skoro doma a opět si nejsme ani trochu jistí, jestli se máme radovat nebo spíš smutnět. 

Po týdnu v Kyrgyzstánu zvedneme kotvy a přejíždíme do dalšího Stánu – do Kazachstánu. Krása střídá nádheru, jak se říká, a tak již samotná cesta k hranicím je oku lahodící podívaná. Vjíždíme do pravé a nefalšované kazašské stepi a míříme do národní parku Kolajská jezera. Když nás holky navštívily minule, jezer jsme v Kanadě navštívili spousty. A jelikož se v turistickém průvodci píše, že „Kolajská jezera jako by z oka vypadla alpským jezerům v Evropě nebo severní Americe“, nemůžeme je přece vynechat. Průvodce má skoro pravdu. Jen ty jurty, Lady, sovětské Buchanky a rozbité silnice toto tvrzení trochu zrazují. Dva dny výletujeme okolo jezer, k jednomu dojedeme sami, k druhému se raději necháme vyvézt ve stařičkém UAZu. Na rozdíl od holek nemáme auto z půjčovny, a tak nechci riskovat, že někde nechám blatník, zadní nápravu nebo rovnou celé auto. I tak se nám podaří premiérově píchnout. Kika chvíli úpí neb má za to, že rezervu vůbec nemáme. Po chvíli hledání ji naštěstí objevíme a překvapivě rychle (na naše poměry) kolo vyměníme. Ani to moc nebolelo. 

Když pak usoudíme, že hor a horských luk, bystřin a jezer máme už dost, netrvá nám to ani dvě hodinky a z hor sjedeme k Čarynskému kaňonu (Charyn Canyon). Tenhle kousek Kazachstánu je vskutku rozmanitý (což se – jak se později na vlastní kůži přesvědčíme – o zbytku této déváté největší země světa moc říct nedá….). Čarynský kaňon – nebo jak opět sugestivně praví turistický průvodce „Grand Canyon Střední Asie“ je 90 kilometrů dlouhý a až 500 metrů hluboký zářez do jinak na zrakové vjemy chudé (čti naprosto prázdné a mrtvé) krajiny. Přijíždíme sem při západu slunce a ta pouštní krajina naskýtá po všech těch zelených horských údolích, překvapivě osvěžující pohled. Je to krása. 

Tahle idyla se však během pár hodin mění v menší noční můru. Vcelku doslova především pro holky, které se zlákány tím krásným západem slunce ubytovávají v místních glamping safari stanech netušíc, že přichází orkán. Během pár hodin totiž začíná v této naprosto prázdné krajině celkem nečekaně svištět vítr takovou rychlostí, že se i my začínáme bát, aby nás to nepovalilo. S autem to kýve jak na rozbořeném moři a ani nám se v tom nespí úplně dobře. Holky však ráno vypadají, že omylem přespali spíše ve stroji na trvalou než v luxusním safari stanu. Asi jsme měli toho průvodce číst pozorněji. Je to zde prý celkem běžný úkaz. Vítr naneštěstí nepolevuje ani ráno, ale my se i přesto vydáváme na výlet na dno kaňonu. Tam údajně fouká o něco méně. To je sice pravda, ale o co méně fouká, o to více prší. I přesto si výlet touto mimozemskou krajinou celkem užíváme. A vítr a déšť drží holky po probdělé noci pěkně vzhůru. 

Pak už ale míříme do Almaty – největšího a de facto hlavního města Kazachstánu. Oficiálním hlavním městem je sice Astana, ale tam prý dávají lišky dobrou noc. Jedinou zajímavostí na Astaně je to, že město bylo v roce 2019 přejmenováno na Nur-Sultan. Tedy podle autoritářského prezidenta (Nursultana) Nazarbayeva, který – jak vidno – celkem bez omezení vládnul Kazachstánu od rozpadu Sovětského Svazu až právě do roku 2019. Trvalo to pak tři roky než lid a nový prezident dostal odvahu přejmenovat město zpět na Astanu a začít k demokracii směřující reformy. V Kazachstánu, Nur-Sultanu Astaně i Almaty se teď proto konečně žije celkem pohodlně (konec politologické vsuvky).

My nakonec strávíme v Almaty – taktéž celkem pohodlně – šest dní. V Almaty se toho prý děje celkem hodně, ale my si především užíváme pronajatého bytu v bytovce z padesátých let. Ta nám opět hořkosladce připomíná české sídliště. Děti se radují z vany a dětského hřiště hned před domem, já z velké postele a Kika z fénu. Stačí nám celkem málo…Druhý den se bohužel rozloučíme s holkami, což nás hodně mrzí (zase to uteklo nějak moc rychle), ale zvládneme vyprat dvě pračky, vyměnit olej u auta a sehnat AdBlue, což nás zase zvládne alespoň trochu rozveselit. Třetí den požádáme o ruská tranzitní víza a zajdeme do místního sovětského lunaparku. Čtvrtý den si jdeme vyzvednout udělená víza, přičemž celkem náhodou zjistíme (když míjíme naše zaparkované auto), že nám praskla trubka od vodní nádrže a auto je celé vytopené. Pátý den tedy strávím úspěšnou opravou, Kika využívá neplánované odstávky a vrhne se do praní ložního prádla a děti si ještě jednou napustí vrchovatou vanu. 

Když šestý den opět zvedáme kotvy, tak trochu se nám nikam nechce. Nějak zároveň na nás doléhá únava z ročního cestování i pocit, že jeho závěr se začíná blížit nějak moc rychle… Nechce se nám ani domů, ani z (pronajatého) domu…