Vyrážíme směr Tádžikistán. Kdo místní rázovitý kraj zná, tak jistě ví, že při určování hranic se sovětští komunisté ve dvacátých letech dvacátého století celkem rozšoupli a na pomezí Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu vytvořili takový nepěkný smotanec hranic, ze kterého nejsou mnozí (a zejména etničtí Tádžikové) moc šťastní dodnes. A tak proto abychom se dostali z Almaty v Kazachstánu do Khujandu v Tádžikistánu musíme chtě-nechtě celkem velkou oklikou přes Taškent v Uzbekistánu. Nabízí se sice přímější cesta přes Biškek v Kyrgyzstánu, ale i tam by se nám do cesty zase připletl kus Uzbekistánu a nám zkušenost velí, že čím méně hraničních přechodů, tím lépe. A pokud už se vám z těch Stánů začíná točit hlava, nic si z toho nedělejte. Nám se to děje pořád.

A tak vyrážíme na dlouhou cestu kazašskou stepí k hranicím s Uzbekistánem. Cesta je to vlastně celkem pěkná. Vede po na místní poměry kvalitní dálnici a všude kolem nás se do nekonečna vlní zelená step (máme celkem štěstí, zelená je totiž zhruba jen tři týdny v roce). Sledujeme Kazašsko-kyrgyzskou hranici, která je – jak je v tomto regionu zvykem – tvořena hradbou vysokých a zasněžených hor. A tak se máme pořád na co koukat. Večer si najdeme pěkné místo u řeky nedaleko dálnice, a tak se zvládneme i vykoupat. K hranici už to nemáme daleko. Když k ní ale dojedeme, na benzínce nám „kolega“ z kamionu sdělí, že průměrná doba potřebná na projetí hranice je zhruba 15 hodin. To nás samozřejmě pořádně vyděsí. Je asi 40 stupňů a představa, že zde ztvrdneme v podstatě dva dny nás opravdu neláká. Vláďa nám proto radí, ať se vydáme na jiný přechod, který je sice o 80 kilometrů dál, ale nečeká se tam skoro vůbec. Neváháme a míříme tam. Když, asi 8 km od hraničního přechodu, narazíme na začínající frontu kamionů, trochu nás to znejistí. Po vzoru místních však kamiony předjíždíme a míříme přímo k hranici. Osobních aut tu skutečně není až zas tak mnoho. I tak nám přejezd hranice zabere zhruba 3 hodiny, přičemž se stihnu dostat do potyčky s jinými čekajícími řidiči, kteří mají dojem, že je předjíždím. Vlastními těly se snaží zablokovat mé auto a vecpat se přede mě svými. Na takové šťouchanice jsem ale zvyklý z autodromu, a tak si nenechávám nic líbit. Nakonec to ale všechno dobře dopadne, když zasáhne pán s mnohem lepším autem než mají všichni místní ostatní a který předjíždí se mnou. Autorita peněz je v tomto kraji velkou společenskou, neřkuli státotvornou, silou. Pravdou je, že fronty k závoře byly dvě, já vjel prostě do jedné z nich, aniž bych tušil, že je to fronta paralelní. Přede mnou (i za mnou) byla koneckonců spousta dalších aut. Místní borci si však prostě vybrali mě. Asi se jim nezdál můj blonďatý kukuč. 

Průjezd hranic trochu připomíná táborovou bojovku. Obzvláště na uzbecké straně jsou hodně důkladní. Dostanete papírek a musíte na něj postupně nasbírat osm razítek – třeba od celní kontroly, veteriny (tam se zdržíme, neb se nám nedaří celníky přesvědčit, že ty dvě ušmudlané opičky jsou ve skutečnosti naše děti), imigrační kontroly, za zaplacení jakéhosi poplatku či za fyzickou prohlídku vozu (ta ostatně zabírá zdaleka nejvíce času). A tak když nás konečně do Uzbekistánu vpustí, je už skoro tma. Rychle se „ubytováváme“ na kraji pole a marně se pokoušíme ve čtyřicetistupňovém teplu uspat děti i sebe. Vjeli jsme do pekelného vedra.

Ráno vyrážíme k Tádžickým hranicím. Je to sice asi jen 80 kilometrů, ale stav místních silnic je natolik tristní, že se tam drkocáme přes dvě hodiny. Uzbekové mají ze všech Stánů jednoznačně nejhorší silnice. Asfaltky jsou místy rozbité tak, že není úplně jasné kudy vlastně vedou a zdá se, že naposledy je opravovali někdy před rozpadem sovětského svazu. S kvalitou silnic se to má totiž následovně: hodně rozbitá asfaltka s výmoly je mnohdy mnohem horší než pěkná prašná cesta, špatná prašná cesta je zas horší než pevný povrch pouště podél silnice nebo dobře udělaná horská cesta. Takže, to, že je někde asfaltka ještě neznamená žádnou výhru. Krom toho na rozbitých asfaltkách Google většinou naprosto selže v odhadu potřebného času, což s prodlužujícím se časem významně ubírá na dobré náladě posádky.

Hranice mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem jsou ale celkem svižné. Ven z Uzbekistánu je to o poznání rychlejší a Tádžikové jsou také celkem milí. Moc se jim líbí naše auto a místo hledání kontrabandu si hrají s naší zvedací postelí, obdivují naší plnou ledničku, přičemž mlsně pokukují po několika vychlazených pivech v ní. Sice o dvě plechovky lehčí, ale trháme rekord a za necelé dvě hodiny jsme v Tádžikistánu. Mile nás překvapí, že silnice v Tádžikistánu jsou v mnohem lepším stavu než v Uzbekistánu. Tedy minimálně na těch dvou hlavních silnicích, co tu mají. 

K odpoledni přijíždíme do Chudžandu (Khujand), dříve taktéž Leninabad nebo Alexandria Eschaté. To druhé značící, že šlo svého času o nejsevernější výspu Alexandrijské říše, to prvé zas, že Lenin byl tak trochu narcis. Město leží v úrodné fergantské kotlině a je to tu pěkná placka. Je to také jediná placka, která se dá v Tádžikistánu najít a tím pádem jediné místo, kde něco roste. Cestou míjíme spousty polí, sadů, zahrad a samozřejmě spousty stánků s ovocem. Dětičky se mlsně olizují a Emma začíná spřádat plány na ovocný salát. 

Z dob Alexandra Velikého se tu zachovala stará pevnost a z dob Lenina jedna z jeho největších soch v celé střední Asii. Prvé navštívíme, druhé si necháme ujít. Krom toho navštěvujeme krásnou starou mešitu (děti je mají obzvláště v oblibě – na těch tlustých měkkých kobercích se totiž pěkně dělají kotrmelce) a parádní trh, kde si koupíme kýbl malin a spousty dalšího ovoce. Tady to ani jinak nejde. Je také pořád parádní vedro, ale na noc nacházíme příjemný plácek pod stromy v místním parku oddechu a kultury. Děti si namíchají maliny se zmrzlinou, Kika začne zavařovat a péct bublaninu a já se ujmu toho nejdůležitějšího, jdu doplnit zásoby piva. V obchodě následně shledávám, že pivo a vůbec alkoholu zde je mají opravdu požehnaně. A že vodka je tu levnější než limoška. Už ji mám ze zvědavosti v košíku, ale pak si všímám, že půllitrové lahve nemají klasický uzávěr, ale takovou tu zátku s očkem, kterou když sundáte, tak ji musíte hned vyhodit (a lahev vypít). Později zjišťuji, že ať v Tádžikistánu sklopíte oči k zemi kdekoliv, vždycky se tam nějaká taková zátka válí… 

Druhý den odpoledne si to už namíříme do Fánských hor (Fan Mountains). Potřebujeme se trochu schladit. A jelikož jakmile vytáhnete z Fergantské kotliny paty nic jiného, než hory už vás v Tádžikistánu nečeká, máme před sebou celkem dlouhou cestu přes několik horských průsmyků. Směřujeme k jezeru Iskandarkul, které slibuje parádní koupačku, krásné výhledy na okolní hory a pěkné treky. S čím jsme tak nějak nepočítali je však to, že s prvním horským průsmykem se také dramaticky změní počasí. Během hodiny tak přejíždíme z 35 stupňů a modrého nebe do osmi stupňů a do pořádné plískanice. Tak trochu doufám, že se to s dalším průsmykem zase otočí, ale ne. Když sjedeme z hlavní silnice na nezpevněnou cestu, která se šplhá do hor a k jezeru, zle fouká, je zima a prší. Mám trochu obavy abychom někde nezůstali vyset. Těch 25 kilometrů nám trvá dobrou hodinu a půl. Zase pěkný off-road.

Když k jezeru dorazíme, není v týmu na koupačku úplně nálada. I tak je tu ale krásně. Kempujeme na odlehlé straně jezera – nikde nikdo, jen hory, jezero, déšť bubnující o střechu auta a jinak ticho. Uvaříme si čaj a jsme rádi, že máme tenhle malý kus ráje jen pro sebe. U jezera zůstaneme čtyři dny, postupně se vyčasí, a tak zvládneme pár výletů a velmi letmé koupání, neb voda v jezeře je ukrutně studená. Po dlouhé době zase děláme oheň a po mnohem delší době u toho také pečeme buřty (ty byly naposledy k dostání snad někde v Americe). 

Když už máme táboření dost, vyrazíme zase dolů. A to pořádně. 250 kilometrů jedeme v podstatě jen z kopce. Míříme zpět do Uzbekistánu, na hedvábnou stezku a do prvního z několika starobylých měst na ní ležící – do Samarkandu. A taky zpět do výhně. Bohužel. Radují se jen děti, které ví, že když je vedro je taky povoleno mnohem více zmrzlinek. 

Samarkand býval jednou z hlavních křižovatek hedvábné stezky. Několik tisíc let staré kulturní a obchodní centrum bylo svého času jedním z největších měst ve střední Asii. Dnes je to především centrum uzbeckého turismu, ačkoliv město bylo evidentně vyhledávanou turistickou destinací už od svých počátků. To dokazuje fakt, že se tu krom Alexandra Velikého na nějaký čas zastavil třeba taky Čingischán, Timur a samozřejmě také Lenin se Stalinem. A také tu jezdí české tramvaje. 

Ke cti Uzbekům se zdá, že do oprav památek investují mnohem víc prostředků než do oprav silnic a tak nás Samarkand překvapí dokonale opravenými mešitami a madrasami (islámské náboženské školy). Marco Polo prý Samarkand ve svých pamětech nazval „velkým a nádherným městem“, což zdá se sedí i po těch 700 letech. Dva dny proto strávíme objevováním tohoto krásného města. Navštívíme většinu mešit a madras, což děti začne po nějaké době trochu nudit, a tudíž volíme strategii „za jednu památku kopeček zmrzliny“. Osvědčená taktika, která v tom vedru přichází velmi vhod i nám. 

Po dvou dnech vyrážíme po hedvábné stezce zase o kus dál, na jih. Čekají nás další dvě starobylá města – Bhukara a Khiva. Čeká nás také ještě větší vedro. Předpověď slibuje teploty nad 40 stupňů a my se zbaběle rozhodujeme zarezervovat si na následujících několik dní v pokoj s klimatizací. Problém totiž je, že při takových vedrech v noci teploty ve městech často neklesají pod 30 stupňů a my tak ani v noci nemáme kam před tím horkem utéct. Našemu autu přitom často trvá celkem dlouho, než se po celém dni na slunku ochladí a začne v něm být příjemně nebo alespoň snesitelně. Mimo města je to o něco jednodušší. Často trochu fouká, můžeme mít bezpečně okna dokořán a teploty – třeba v poušti – klesají k přežitelným 25 stupňům. A tak si po nějaké době zase užijeme trochu komfortu. 

I Bukhara má samozřejmě velmi bohatou a svébytnou historii. Tu však utnula celkem rázně na konci devatenáctého století rudá armáda. Alim Khan, poslední Bukharský emír se pak raději odporoučel do exilu a nad Bukharou zavlály rudé vlajky. A tak když do Bukhary přijíždíte, máte spíše dojem, že přijíždíte do nějakého nudného provinčního post-sovětského města. Paneláky, rozlehlé vybetonované buzerplacy a čtyřproudé silnice. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že přijíždíte do několik tisíc let starého města pod záštitou UNESCO. O to víc nás mile překvapí, když v jeho středu narazíme na zachovalé, kompaktní a krásné staré město. Po dlouhé době také narazíme na Čechy – resp. Čecha a Slováka, kteří jednou opačným směrem na motorkách. Dáme si pivo (jak jinak) a vyměníme informace o stavu silnic a dostupnosti nafty a bratrsky se podělíme o zajímavé typy. Není nad to si zase jednou potlachat s kolegy cestovateli. 

Ale naše spanilá jízda Hedvábnou stezkou musí pokračovat a my se tak po dvou dnech vydáváme zase o kus dál. Do Khivy – nejmenšího z těch tří uzbeckých historických měst Hedvábné stezky. Cesta je to celkem dlouhá, ale alespoň zde mají celkem normální silnici. Cestou bohužel také zjišťuji, že nám teče z auta olej. Dobrá zpráva je, že to není z motoru, ale „jen“ ze čtyřkolkové převodovky, špatná zpráva je, že i tak s tím budeme muset celkem urgentně něco dělat. Zastavujeme proto u jednoho menšího servisu po cestě. Jako jinde ve třetím světě jsou tu všichni milí a laskaví. Sice auto jako to naše nikdy předtím neviděli, ale ochotně přeruší, co právě dělají a hned se pouštějí do hledání řešení. Celkem rychle zjišťujeme, že nám odešlo těsnění, které se tu samozřejmě nedá nikde sehnat. Prý možná v Kazachstánu. Do převodovky alespoň doléváme olej, aby to na chvíli vydrželo. Pokud závadu neopravíme bude totiž hrozit, že se to zadře a minimálně si zcela zničíme náš tolik užitečný náhon na všechna kola. To by byla drahá legrace, a tak přemýšlíme co s tím dál. Po odborné konzultaci na dálku se rozhodujeme pro odpojení celého náhonu na zadní kola s tím, že tak už zpět do Evropy a domů dojedeme. Je to nejjednodušší a nerychlejší řešení. Z auta se tak na zbytek cesty stane obyčejná dodávka s náhonem jen na přední kola. Máme ale za to, že do většího terénu se snad už pouštět nebudeme a vyhneme se tak zdlouhavému hledání těsnění a rizika, že to tu stejně nebudou umět kvalifikovaně opravit. Než se ale do opravy pustíme vyrazíme do Khivy. Oprava přece ještě chvíli počká….

Khiva nás opět okouzlí. Je malá, kompaktní a roztomilá. Nic na tom nezkazí ani fakt, že Khiva byla svého času přezdívána „hlavním světovým obchodním centrem s otroky“. V době své vrcholné slávy, se zde prý prodalo na 100 tisíc otroků ročně. Přítrž tomu udělala až rudá armáda, která město a jeho otroky, stejně jako Bukharu, na konci devatenáctého století od těchto příkoří osvobodila. Šlo to prý celkem hladce, v rámci rovnostářské socialistické politiky totiž udělala na téměř jedno dlouhé století otroky v podstatě ze všech. Dnes žije Khiva především z turismu. Je to koneckonců první středoasijské město, které se dostalo na seznam památek UNESCO. Po dlouhé době si tak i my připadáme jako normální turisté. Všude je spousta zájezdů s evropskými výletníky, vše je jako ze škatulky, jedna pěkná restaurace vedle druhé a my si nejsme jistí, zda se nám to vlastně líbí. A tak se po pár dnech zase sebereme a raději opět zamíříme do míst, kam běžný turista obyčejně nezavítá – to je koneckonců výhoda (alespoň tak o tom přemýšlíme my) pomalého cestování po zemi. Když člověk jen tak nehopsá z jedné atrakce do druhé, ale projíždí i místa, která jsou vlastně nezajímavá nebo obyčejná, získá trochu lepší kontext. A když už i toho má dost, nikdo to není do načančané civilizace daleko.

Nás nakonec ale nečeká nic moc obyčejného. Před námi je totiž dlouhý a mnohými cestovateli obávaný přejezd uzbecké Ustjurské pouště. Pravá zkouška odvahy a jeden z těch úseků naší cesty, kdy máme tak trochu dojem, že se vracíme v čase, že jsme snad vjeli na původní Hedvábnou stezku. A také se ocitáme v Karakalpakstánu – v dalším, čtvrtém, Stánu, o kterém jsme neměli sebemenšího tušení…