Kdybyste to čirou náhodou nevěděli, Ustjurská poušť se rozprostírá mezi městem Nukus v Uzbekistánu a hranicí s Kazachstánem. Už za časů zlaté éry hedvábné stezky byla velmi nepopulární pro svou nehostinnost a zdá se, že si tenhle lichotivý kompliment úspěšně drží dodnes. Technicky se sice jedná o území Uzbekistánu, ve skutečnosti jde však o autonomní republiku Karakalpakstán. Mezi léty 1990 a 1993 měla tato svébytná pouštní republika dokonce plnou nezávislost. Na jejím území se také nachází jedna z nejmladších pouští na světě. Je to poušť Aralkum, kterou možná znáte lépe pod svým původním názvem Aralské jezero. Že se během zhruba 50 let stane z obřího jezera obří poušť je skutečně děsivé. Ale můžeme si za to sami, resp. ono bavlněné tričko co možná máte právě na sobě…

O cestě dlouhé zhruba 300 kilometrů přes Ustjurskou poušť jsme toho slyšeli opravdu hodně – mezi cestovateli se jí přezdívá třeba „pekelná silnice“, „silnice mrtvých duší“ nebo „nekonečná noční můra“. Vypadá to tedy, že nás skutečně čeká klasické dobrodružství z dob Hedvábné stezky. Než se na cestu vydáme, necháme si ale ještě, dle plánu, vyřadit z provozu náš náhon na zadní kola (což se může zdát jako nerozum, ale zpětně hodnoceno, kdybychom tak neučinili, jisto jistě bychom jej zcela odrovnali) a pro jistotu doplňujeme zásoby vody, jídla a nafty. Zkontrolujeme stav chladící kapaliny i oleje, kupujeme nanuky do zásoby a vyrážíme!

Cesta je to skutečně nepěkná a bohužel je to z velké části zase asfaltka. Šíleně rozbitá asfaltka. S výmoly, které místy připomínají Mariánský příkop, dírami jak po granátovém útoku a vydrolenými krajnicemi, až hrůza. A tak už po několika prvních hodinách dostávám křeče do ruky z neustálého řazení a kroucení volantem, když se jim snažím, tak trochu marně, vyhýbat. Tu a tam se objeví o něco méně zdevastovaný úsek a my na pár okamžiků jedeme závratných 20 někdy i 30 kilometrů v hodině. Jede se pomalu, ale za to hodně drncá.

Kdo má obytnou dodávku také ví, že takové plně naložené auto se skříňkami plnými proviantu, nádobím a příbory může být zatraceně hlučné. My proto pro jistotu většinu hlučných věcí ze zásuvek vyndáváme a balíme do peřin a ručníků, mezi skleničky a příbory cpeme, přes protesty dětí, jejich obří sbírku plyšáků. Hluk v autě se nám tak podaří snížit na přijatelnou úroveň punkového koncertu s občasným přechodem do heavy metalu (to když nevyberu výmol). Krom toho je samozřejmě ukrutné vedro a zmrzlinky dojdou hned první odpoledne. A tak musíme jet až do západu slunce (a mohli se chladit klimatizací, která funguje jen za jízdy) než se rozhodneme sjet celkem náhodně ze silnice pár set metrů směrem do nekonečné do pouště a rozbít na noc tábor. K našemu překvapení jsme zvládli urazit přesně polovinu. Se západem slunce se pěkně ochladí, je už jen 33 stupňů, a my si užíváme parádní výhledy do nekonečna a naprosté ticho. Pouště jsou totiž překvapivě tiché místa. 

Druhý den, s východem slunce, zase vyrážíme. Slunko totiž nabere celkem rychle hodně na síle, a tak raději startujeme a žhavíme klimatizaci co nejdřív. S kvalitou silnice to jde od devíti k pěti a čím více se blížíme ke kazašské hranici, tím je silnice horší. Chvílemi raději ze silnice sjíždíme a jedeme pouští podélně s oficiální cestou. V některých úsecích jedeme zhruba 5 kilometrů za hodinu a jindy sjíždíme do hlubokých rigolů, které používají jen osobní auta a kde se jede o něco lépe, jen se tam stěží vejdeme.

U cesty celkem často potkáváme odstavená auta a kamiony, tu s proraženou pneumatikou tu s přehřátým motorem. Je tu ale takový pěkný nepsaný zvyk, že pokud takové auto míjíte, vždy se ujistíte, že je s posádkou v nouzi vše v pořádku, případně nabídnete pomoc. A tak když zastavujeme my – neb se nám z těch otřesů začala za jízdy ze střechy rozmotávat markýza – ostatní řidiči ochotně a zcela přirozeně zastavují, aby se ujistili, že jsme v pořádku. Ten pocit sounáležitosti s ostatními v téhle mizérii je neskutečně milý. I tak se nám podaří k odpoledni bez úhony dorazit na kazašskou hranici a na normální asfaltku. Jsme skoro o den rychlejší než jsme mysleli. Shledáváme tak, že cesta to byla sice hrozná, ale tak nějak jsme se báli – po oněch svědectví jiných cestovatelů – že to bude mnohem horší. Asi to bude tím, že většina z těch, kteří nás před touto cestou pouští varovala, jela ze západu a byla to tak pro ně patrně první opravdu špatná silnice. A nám se po tom více než roku na cestě – a občas na opravdu špatných silnících ať už ve střední Americe nebo třeba v Pákistánu – přece jen posunula měřítka. To však nikterak nesnižuje radost, se kterou si užíváme téměř dokonalý asfalt na kazašské straně hranice. Jsme rádi, že to máme za sebou a především, že to naše auto, zdá se, zvládlo celkem bez úhony. Co mě nicméně úplně nepotěší, jsou tři pokuty, které mě také na výjezdu z Uzbekistánu čekají. Je fascinující, že země, kde je většina silnic ve stavu naprostého zmaru zvládá nad těmito rozvalinami ve velkém instalovat radary, které nad to evidentně fungují. Zarmoucen jdu tedy všechny tři pokuty zaplatit (bez toho mě totiž z Uzbekistánu nepustí), z mě neznámého důvodu jsou mi však naúčtovány jen dvě. Asi byly v akci: 2+1 zdarma. Nestěžuji si. 

Vyklepaní a unavení přespíme v kazašské stepi (o něco zelenější než poušť na straně uzbecké) kousek za hranicí a pak již vyrazíme směrem k ruským hranicím. Cestou ale ještě na dva dny zastavíme ve městě Atyrau, kteréžto je největším západokazašským městem se svůdnou přezdívkou „kazašské hlavní město ropy“. Ne že bychom toliko holdovali ropě nebo městům s atmosférou bohem zapomenutého sovětského maloměsta, ale prostě proto, že ruská transitní víza se udílejí na konkrétní dny a ty naše nám začínají platit až za dva dny. Když jsme o ně před měsícem žádali, nebyli jsme si jistí, jak rychle se nám pojede. 

Jak náhodou zjistíme, městem protéká řeka Ural, kterážto je geografickou hranicí mezi Asií a Evropou a my se tak celkem znenadání ocitáme zpátky v Evropě. Ani jsme se s Asií nestačili pořádně rozloučit. Objevíme tu také opravdovou pražírnu kávy s jedním opravdovým hipsterem, takže na tom asi opravdu něco je. 

Pak už ale frčíme vstříc ruským hranicím. Jsme na Rusko celkem zvědaví. Víza nám sice byla udělena jen na 5 dní, takže se tam moc neohřejeme, ale i tak se těšíme, co tam uvidíme. Krom toho nás čeká také průjezd Dagestánem, Čečenskem a Severní Osetií, což (ačkoliv o těchto fantastických prázdninových destinacích většina průvodců překvapivě mlčí) také jistě slibuje spousty zážitků.

Přejezd hranic je překvapivě bezproblémový. Auto prohlížejí jen zběžně a po rychlé imigrační proceduře nás celnice s ostrým přízvukem, a ještě ostřejším přezíravým pohledem přivítá hláškou „welcome to Russia and good luck“. A tak jsme v Rusku. V Rusku, do kterého jsme původně vůbec neměli v plánu jet. Chtěli jsme jet přes Irán, kde ale mezitím začalo být šílené vedro a také trošku „dusno“ a pak – což byla ta záložní varianta – přes Kaspické moře a Ázerbájdžán, kam ale kvůli „ochraně obyvatel související s pandemií COVID-19“ pořád ještě nejde vjet přes pozemní a námořní hranice. Jsou prostě země, kde COVID stále ještě frčí a my máme tak trochu smůlu. Nakonec nám tedy nezbylo nic jiného než jet okolo, a tedy přes Rusko.

První zastávkou je město Astrachaň, kde úspěšně směňujeme západní měnu za místní rubly (evropské karty zde totiž nefungují, mají to zakázáno), po delší době čerpáme kvalitní naftu a doplňujeme zásoby kaviáru. Astracháň je překvapivě východoevropsky působící město. Koneckonců víc na evropském východě – zeměpisně vzato – už skutečně být nemůžeme. Kdyby na každém rohu nevysely plakáty oslavující ruskou armádu, horkotěžko se snažící přesvědčit místní mládež, že jde o velmi cool a perspektivní zaměstnání, možná bychom si mohli myslet, že jsme někde v Liberci nebo v Náchodě. V místním supermarketu narazíme na tak velký výběr českého piva, že chvíli skutečně pochybujeme, kde to vlastně jsme. 

Frčíme přes Kalmickou republiku směrem na Dagestán a velmi nás překvapí, když cestou tu a tam míjíme buddhistické chrámy. Zjišťujeme, že právě Kalmická republika, je jedinou ruskou oblastí, kde buddhismus stále přežívá, a dokonce zažívá jakousi obrodu. Že zrovna tady narazíme na buddhistické modlitební mlýnky jsme opravdu nečekali. 

Pak nás ale už vítá po zuby ozbrojená pohraniční stráž, značící, že tam za ostnatým drátem je Dagestán. Dagestán je poměrně svébytnou republikou, s dominantní muslimskou populací (stejně jako Čečensko a Severní Osetie), ležící u Kaspického moře. My míříme do kaňonu Sulak, který je prý nejhlubším evropským kaňonem (což nám opět připomene, že jsme přeci v Evropě) a zároveň jedním z nejhlubších kaňonů na světě. V některých místech je prý dokonce hlubší než americký Grand Canyon. To se nám zas tak úplně nezdá, ale v Rusku je na druhou stranu možné asi všechno… Okolo kaňonu strávíme jeden pěkný den výlety a koupačkou v nedaleké přehradě a pak se přesuneme přes další zubatou hranici do Čečenska, do Grozného. Jsme zvědaví, jak bude město, které bylo ani ne před dvaceti lety vyhlášené OSN za nejzničenější město na světě, vypadat. Opravdu nehezké prvenství, které nad to bylo od té doby již mnohokrát překonáno. A často “díky” stejné armádě… 

Grozný nás docela šokuje. Když totiž do jeho centra po Putinově třídě (fakt) přijíždíte, všude kolem vás se tyčí moderní výškové budovy, všude je spousta výloh západních obchodů, vše je jako ze škatulky a uprostřed města se tyčí nádherná nová mešita „Srdce Čečenska“. Jak zjistíme později večer, město ještě k tomu po setmění svítí jako vánoční stromeček a rozhodně nevypadá, že bylo ještě před pár lety v podstatě v ruinách. Lidé si ta světélka pěkně užívají a spokojeně se procházejí pod obřími billboardy znázorňujícími místního vůdce Kadyrova juniora. Většina toho, co Grozný a vlastně celé Čečenské tvoří je dnes v soukromém vlastnictví právě rodiny Kadyrovců, která nejdřív celý ten boj o nezávislost zpunktovala, aby si to později rozmyslela a vychytrale přeběhla na druhou stranu barikády. To si ale dnes, zdá se moc Čečenců nepamatuje, respektive ani nesmí…

Dnes tedy Čečensku vládne pevnou rukou mladý Kadyrov, hrdina lidu (jak sám sebe skromně tituluje), velký fanoušek polygamie a Vládi Putina. Ani přes stále důslednější potírání opozice a svobodného tisku, a dokonce ani přes zcela nový sestřih ikonického rodinného kníru, se mu ale nedaří dosáhnout popularity svého zesnulého otce, taktéž despoty par excellence. A tak se tedy jeví, že si to kompenzuje tím, že staví stále vyšší a vyšší mrakodrapy. No, ani diktátoři to, zdá se, nemají vždy úplně lehké. 

Jedno odpoledne (a noc strávená na parkovišti v centru přímo před mešitou) nám ale v tomto prazvláštním nablýskaném pomníku ztráty paměti stačí. Gruzijskou hranici již máme na dosah a nějak podvědomě nás to tam táhne.

Jakkoliv k nám byla matička Rus během té naší krátké návštěvy přívětivá, už se těšíme, až se přehoupneme přes kavkazské hory do Evropě bližší Gruzie. Ta je mimochodem – geograficky – opět v Asii…