Naše letmé setkání s Ruskem bylo v mnoha ohledech zajímavé, ale když se na hranicích rozloučíme s brunátným usměvavým ruským celníkem s prasečíma očkama, ze kterého to táhne jak ze sudu, oddechneme si. A ač jsme za těch pár dní v Rusku na žádné problémy nikde nenarazili, člověk má z nějakého důvodu pořád mírně paranoidní potřebu ohlížet se přes rameno (v našem případě pak spíše koukat do zpětného zrcátka), jestli si pro něj někdo nejde. 

Do Gruzie (a zpět do Asie) jsme se i proto hodně těšili. Je to koneckonců asi nejevropštější asijská země. Vlajky EU tu vlají naprosto všude, a tak se zde rychle cítíme jako doma a někteří z nás si nejsou úplně jistí, jestli se jim to líbí. Do Gruzie vjíždíme přes hraniční přechod vysoko na Kavkaze, a tak se znenadání mění i klima. Po čtyřech týdnech se vysvobozujeme z veder střední Asie. Je tu vlastně docela zima, nejsme na to už vůbec zvyklí. Ale na tom, že se nám to líbí rozhodně se shodne celá posádka.

Po přejezdu hranic nás ale také zastihne jedna hodně špatná zpráva. Kristinčin tatínek, dlouhodobě nemocný, byl hospitalizován a není na tom vůbec dobře. Moc dlouho se proto nerozhodujeme a během asi čtyřiceti minut kupujeme Kristině letenku (do Prahy to totiž z Tbilisi létá jen dvakrát týdně a naštěstí zrovna nadcházející den), Kris hází do jediné tašky, kterou máme, pár věcí a naskakuje na poslední maršutku, která ten den míří do 3 hodiny vzdáleného Tbilisi. Děti si v té rychlosti moc nestihnou uvědomit co se děje (já ostatně také ne) a tak jsme najednou uprostřed kavkazských hor jen ve třech. Poprvé od té doby, co jsme vyjeli, nebudeme všichni spolu. Nebýt těch okolností, mohl to být celkem zajímavý experiment. A pro Viléma to bude vůbec první noc bez maminky. Mám trochu strach, jak to zvládneme. Naštěstí jsme v krásných horách, kde je pořád co dělat, a tak hned poté, co –  celkem úspěšně – děti večer uspím, plánuji spousty výletů do hor. Moje strategie je celkem jednoduchá – musím je pořádně utahat a zabavit, aby nám to rychle uteklo. Kika mezitím přijíždí do Tbilisi a s vybitým telefonem se snaží dostat přes celé město k hotelu u letiště. Ještěže běhala za mlada orienťáky. Zabloudí jen jednou, a dokonce to zvládne bez nelegálního překročení státní hranice, což bývala za její běžecké kariéry taková její specialita. 

Noc tedy přečkáme celkem bez komplikací – Vilém, se sice nejdřív bouří a dožaduje se maminky – a to hned! – ale pak to nějak pochopí a dá za vděk svým plyšovým králíčkem, a nakonec i mnou. Dětem se ale i tak stýská, mě se také stýská a hlavně máme obavy o dědečka. První den proto zaháníme chmury výletem po okolních horských loukách. Máme namířeno k nedaleké minerální nádrži. Dětem slibuji koupání v sodovce a sám se těším na přírodní jemně perlivou koupel. Voda skutečně pěkně šimrá. Vilémovi zlochtá prsty u nohou tak, že po záchvatu smíchu odmítne postoupit dále, Emma se zas začne rychle ztrácet pod hladinou. Zdá se totiž, že bublinami zředěná voda příliš nenadnáší. Úspěšně tak spojujeme koupačku s lekcí z fyziky (pro děti i pro tatínka).

Na druhý den vyrazím s dětmi na dvoudenní výšlap pod Kazbeg, třetí nejvyšší gruzínskou horu, tyčí se do úctyhodné výšky 5047m. Podaří se mi zarezervovat noc v horské chatě přímo pod vrcholem. Dobrodružství, které se zdá být pro děti dostatečnou motivací k poměrně dlouhému výstupu. Chata leží přesně na hranici 3000 metrů nad mořem a nás tak čeká téměř kilometrové převýšení. Jak by řekl klasik – je to daleko, ale za to je to hodně do kopce. K tomu nás ráno přivítají vodou naducané mraky, mlha a zima. Nadšení dětí klesá stejně rychle jako obří oblaka visící všude okolo. Já se ale jen tak nevzdávám (a už vůbec se mi nechce na celý den uvíznout v autě) a tak nazouváme pohorky, oblékáme pláštěnky a vyrážíme počasí navzdory. Čím jdeme výš, tím je samozřejmě hůře vidět, teplota dále klesá a začíná pršet (lekce z fyziky č. 2 – to ale tatínek věděl. Jakkoliv jde spíše o přitěžující okolnost). Odhodlání dětí začíná nabírat záporných hodnot. Já jsem ale životní optimista, a tak věřím, že už se jistě brzy vyčasí. No, nevyčasí. Děti měly samozřejmě zase pravdu. Když k chatě konečně dorazíme, tedy spíše do ní narazíme, neb se před námi vyloupne z mlhy, až když ji máme doslova na dosah ruky, začne totiž sněžit. To ale paradoxně, strhne ručičku na dětském náladoměru strmě vzhůru. Zima, mokro, únava a ostatní příkoří je zapomenuto v okamžiku, kdy je možno ze sněhu uplácat alespoň malou sněhovou kouli a hodit ji tatínkovi za krk (sníh při kontaktu s tatínkovým zpoceným krkem hezky a rychle taje – lekce z fyziky č. 3). V chatě nás nad to přivítá roztopený krb a horká polévka, dětem se tam náramně líbí a já si začínám říkat, že to snad nakonec nebyla obří a nezodpovědná rodičovská blbost. A když se ráno probudíme, není po sněhu (ke značné nelibosti dětí), mlze a mracích ani památky. Počasí je perfektní a náš sestup zpět do údolí je proto mnohem příjemnější. Dolu se jde o poznání lépe než nahoru, částečně také proto, že jsem dětem za odměnu slíbil velkou zmrzlinku (lekce č. 4 – na unavené dětské nožičky funguje cukr i s předstihem). 

Další dva dny opět trávíme výlety po okolních horách. Až na okolnosti se nám vede překvapivě dobře. A Já mám upřímnou radost, jak to neplánované odloučení zvládám(e). Vilém si zajde svůj osobní rekord, když ujde v kuse 10 kilometrů a Emmě vypadne další zub. Rozesela je už na 3 kontinentech a trochu ji podezřívám, že v tomto zbrusu novém sportovním odvětví usiluje o zapsání do Guinessovi knihy rekordů. Za ty čtyři dny nachodíme horami okolo 40 kilometrů a mě každý večer dochází, že ona strategie děti každý den pořádně utahat, vlastně nefunguje. Zdá se totiž, že jediný, komu vždy okolo páté odpolední docházejí síly, jsem já (lekce č. 5 – mladý kosti jen tak neunavíš). 

Čtvrtý den nás ale zastihne velmi smutná zpráva. Ta nejsmutnější. Večer instinktivně koukám na noční oblohu a přemýšlím, zda tam někde nepřibila jedna malá hvězda. Myslím na Kristinu s rodinou a sbírám odvahu sdělit to dětem. Emma to nese těžce, je obecně hodně soucitná, Vilém to s lehkostí mláděte přijímá jako fakt.

Když se z toho všeho trochu otřepeme, zahájíme taktický sestup z hor, do Tbilisi. A když se k nám další den Kika vrátí, děti výskají radostí, já výskám radostí a Kristina v rámci možností také. S jistou úlevou shledáváme, že i přesto, že jsme předtím spolu strávili non-stop 13 měsíců, pořád se nám po sobě dokáže stýskat. Poťouchlí jazykové by mohli tvrdit, že jde o Stockholmský syndrom, já tomu ale říkám láska.

Dva dny pak strávíme v Tbilisi a peníze na služby rozvodového právníka, které jsme měli pro jistotu odloženy stranou úspěšně utrácíme za zmrzliny, obědy, výlet lanovkou a samozřejmě za gruzínské víno (lekce č. 6 – co ti jednou zmizí v břiše, to ti už nikdo nevezme. Ani rozvodový právník). 

Z Tbilisi míříme opět do hor. Po cestě se tu a tam zastavíme a neplánovaně se na pár dní zastavíme v malém kempu uprostřed ovocných sadů – místní pan domácí nás totiž úspěšně uplácí koši plnými ovoce a krom toho vyrábí i parádní víno. Není nad to stravovat se lokálně… S jistou mírou nostalgie si připomeneme minulé léto v severní Americe, kde jsme spali na vinicích a farmách celkem často. 

Nedá nám to a cestou se také stavíme v Gori, ve Stalinově rodišti. Shledáváme ale, že je to vskutku nudné město (lekce č. 7 – když se hodně nudíte, začnete vymýšlet hodně velké blbosti) a jeho muzeum až obskurně zastaralé. Vedení Stalinova muzea se evidentně rozhodlo strategicky vyčkat, jak celá ta současná přestavba světového řádu nakonec dopadne, a tak tu chybí jakákoliv konstruktivní kritika tohoto prvotřídního experta na osidlování Sibiře a hladomory. 

Pak už ale zamíříme do Svanetie. Do vzdorovité (vůči času, pokroku a okolnímu světu vůbec) a svérázné vysokohorské provincie na severozápadě Gruzie. V plánu máme pětidenní přechod hor. S dětmi to nebude to úplně brnkačka, ale čím více se blížíme k Evropě a domovu, tím víc si vymýšlíme nějaké odbočky. A tohle pětidenní zdržení se nám zamlouvá moc. Před námi je okolo 75 kilometrů a 3500 metrů převýšení. Emma se podle svých slov těší, Vilík dbá především na to, abychom nezapomněli do výstroje přibalit i nosítko (bagr, plyšáka a šest angličáků). Krosna má už minimálně patnáct kilo a začínám si říkat, jestli nebudou děti nakonec čekat hlavně na mě… Maršutkou míříme do středověké vísky Ušguli (Ushguli), odkud plánujeme vyrazit pěšky zpět. Ušguli se pyšní titulem jedné z nejvýše položených trvale obydlených vesnic v Evropě (ačkoliv formálně vzato leží Gruzie v Asii, ehm). Povaluje se na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary a víc idylické místo si už snad ani představit nelze. Ušguli je plné původních domů s obrannými věžemi, což je taková místní specialita. Některé tam stojí od neuvěřitelného devátého století. Ve většině provincie tyto věže již bohužel nestojí, zde se jich ale zachovalo dost. Jednak sem oproti očekávání nikdy žádný Tatar nebo Mongol nezabloudil a jednak místní obyvatelstvo dlouho netušilo, že pokrok moderní vojenské techniky už dávno učinil tyto věže tak trochu zbytečnými. S příchodem rádia se to sice celkem rychle změnilo, to ale do těchto zapadlých horských vesnic nedorazilo o moc dříve než první turisté (a úředníci z UNESCO). A tak krom krásných a divokých hor je zde pořád také spousta krásné a divoké kultury – ideální kombinace (lekce č. 8 – pokrok nezastavíš ani obrannou věží). Pět dní tak putujeme neuvěřitelně nádhernou a nezkaženou horskou krajinou, na chvíli zapomínáme, že už jsme vlastně na cestě domů, děti překvapivě pěkně šlapou a na večer vždy dorazíme do některé z vesnic po cestě. Necháme se (dobře) nakrmit místními babičkami a pak si u nich i usteleme. Děti si ty večery u místních moc užívají. Emma jde celých pět dní opravdu dobře a Vilík ujde vždy tak polovinu. V těžkých pasážích ho Kika nese a já zjišťuji, že moje dvacetikilová krosna váží po ránu mnohem méně než večer. Po kapsách přechovávám spousty bonbonů a když je nejhůř, lákám na ně děti. Naše děti, samozřejmě. Když se nikdo nedívá, potajmu je ujídám. Pyšný na to nejsem, ale ta čtyřicetikilová krosna mě trochu drtí… Když po pěti dnech opět dorazíme do civilizace a k našemu autu, jsme ošlehaní větrem, opálení od sluníčka, zpocení až za ušima, trochu vyčerpaní, ale hlavně nadšení, že jsme to zvládli. Přejíždíme k řece, koupeme se, rozděláváme oheň a já si zase jednou říkám, jaké to máme štěstí. Naší padesátikilovou krosnu už ale nechci ani vidět (lekce č. 9 – patnáctikilová krosna váží ve dvaceti letech mnohem méně než ve čtyřiceti).

Na závěr naší gruzínské etapy si za odměnu dopřejeme tři dny u Černého moře. Válíme se, koupeme se a neděláme nic.

Turecké hranice jsou už za rohem a my začínáme plánovat posledních čtrnáct dní naší cesty kolem světa. Nezadržitelně se totiž blížíme k místu, odkud jsme před takřka čtrnácti měsíci vyráželi (lekce č. 10 – Země je fakt kulatá. Ach jo).