Vydáte-li se jako my na cestu kolem světa, brzy vám dojde, že se vlastně již od prvního dne vracíte domů. Jen tou delší cestou. Zprvu se sice může zdát, že se od domova spíše vzdalujete, ale dříve či později se chtě nechtě začnete blížit k místům, ze kterých jste vyjeli. To vše za předpokladu, že jste také naletěli těm báchorkám o tom, že Země je kulatá. V případě opačném se pravděpodobně v nějaký okamžik zřítíte s vozem i posádkou do nicoty placatého vesmíru. Že víra v kulatou Zemi byla tou lepší volbou nám naplno dochází, když se v polovině července a téměř po 14 měsících na cestách ocitáme na gruzínsko-turecké hranici a domov začínáme mít na dohled. Nutno podotknout, že domů zas tak nespěcháme. Čím jsme Česku a konci téhle úžasné cesty blíž, tím méně se nám chce spěchat (děti už se sice asi týden u každé cedule ptají, zda už jsme doma, ale to se nepočítá).

My přejezdem turecké hranice u černého moře nejen vjíždíme do poslední asijské země (formálně vzato) této cesty, ale také do neuvěřitelně zeleného čajového ráje. Čaj Rize tu ve velkém z malých skleniček a pořádně oslazený srkají již od nepaměti a místní čajové plantáže jsou největšími v Evropě. Na strmých kopcích se do nedohledna táhnou čajové keříky, které neúnavně ošmikávají místní sběrači čaje. Jízdu pekelně úzkými, strmými a klikatými silničkami zpestřují náklaďáky až po uši plné čajových lístků. Stavíme na jedné z mnoha místních plantáží, na nějakou dobu se úmyslně ztrácíme v čajových plantážích, ochutnáváme čerstvě svařený čaj a samozřejmě si také pořádnou bedýnku čaje kupujeme. Čaje není nikdy dost. Je tu také překvapivě jiné klima. Jsme jen pár kilometrů od horkého a suchého černomořského pobřeží a tady prší, mlží a je příjemně chladno. Ostatně je to prý nejvlhčí kout celého Turecka. Příjemná změna.

Dlouho se tu ale neochladíme. Těžko se na těch strmých kopcích parkuje natož kempuje, a tak na večer opět sjíždíme do údolí a míříme k pravoslavnému skalnímu klášteru Sumela, zázraku ranného středověkého inženýrství. Klášter totiž doslova visí uprostřed více než kilometrového útesu. Je ale neděle a zdá se, že ho s námi přijela okukovat alespoň půlka Turecka. K tomu leje jako z konve. A tak raději rychle zamíříme do lesů na opačné straně tohoto hlubokého údolí a naposledy si „užíváme“ celkem dobrodružnou off-roadovou cestu na vyhlídku, ze které by měl být klášter dobře vidět. Vzhledem k tomu, že k dešti se přidala i mlha, která by se dala krájet, máme celkem jistotu, že zde budeme sami. Ráno se ale krásně vyčasí a my místo neproniknutelné mlhy máme skutečně krásný výhled.

Pak už se vydáváme napříč středním Tureckem a pomalu se blížíme do Kapadocie. Původně jsme ji sice v plánu neměli, není to totiž tak úplně při cestě (směrem do ČR), ale my teď hledáme každou záminku, jak náš návrat alespoň malinko oddálit. Jak by řekl klasik – je to sice dál, ale za to po horší cestě. A to nám vyhovuje.

Kapadocie nás naprosto okouzlí. Labyrint roklí a obskurních skalních věží, obří podzemní skalní města a kostely, překvapivě málo turistů, parádní místo na divoké kempování a náhodné setkání s jinou cestující českou rodinkou přispěje k tomu, že si ty tři dny v Kapadocii náramně užijeme a na chvíli zapomínáme, že už vlastně míříme domů. Podnikáme několik výletů do roklí, oškubáváme zde hojně se vyskytující meruňky a hroznové víno, prolézáme bezpočet volně přístupných skalních příbytků a krom toho se připravujeme na velkou oslavu Emminých narozenin. Bude jí 7! Jako jediná z nás oslaví na cestě hned dvoje narozeniny. Před rokem jsme je slavili v Yellowstonském národním parku. Občas nám přijde, že to muselo být tak před čtvrt stoletím.

Kapadocie je také známá tím, že se zde skoro každé ráno vznese více než stovka horkovzdušných balónu s turisty, a tak se rozhodneme Emmě uspořádat pořádnou balónkovou párty. Znamená to sice, že musíme vstávat hodně časně, ale vyplatí se to. Je to náramná podívaná a tím pádem i skvělá oslava. Odpoledne narazíme na kemp, kde je bazén, do kterého nás za malou úplatu pustí. Děti jsou blahem bez sebe. Večer pak po dlouhé době potkáváme cestující rodinku, a dokonce z Čech. A ještě k tomu s podobně malými dětmi (blázni). Strávíme tak dva příjemné večery v dobré společnosti a děti mají radost, že si mají s kým hrát. Po cestě jsme totiž rodin s dětmi nepotkali moc a těch s menšími dětmi ještě o dost méně. Nejzastoupenější demografickou skupinou jsou bezesporu (především němečtí) důchodci a pak mladé (instagramové) páry. Jsou-li dobrodružnější povahy přiberou na cestu třeba psa nebo kočku, ale tam to končí. S dětmi, zdá se, se lidé do takového dobrodružství spíše nepouštějí. A tak jsou pro nás i pro děti taková náhodná setkání vždy velkou událostí a povzbuzením (můžeme si totiž navzájem pěkně postěžovat).

Z Kapadocie už ale míříme do Istanbulu, bereme to trochu hopem, a tak to bude naše poslední turecká zastávka. Musíme si přeci něco schovat na příště, že. I tak zvládáme cestou zastavit u obřího solného jezera Tuz Gölü a zcela nečekaně u jednoho absurdního zkrachovalého developerského projektu. Koho by napadlo, že prodat přes 700 nevkusných vil ve stylu Disney zámečků někde uprostřed Turecka by mohl být problém?

V Istanbulu je vedro, přelidněno (poznatek, který však údajně učinili již poutníci v 15. století, takže bychom se neměli moc divit) a draho. Ale taky je to město koček a koťátek, skvělého kebabu a hlavně Bosporu, brány mezi Asií a Evropou. A tak se nám tu líbí i nelíbí. Několikrát se necháme převézt trajektem mezi asijskou a evropskou částí města, abychom si ten návrat na starý kontinent náležitě užili, prošmejdíme všechny bazary, podrbkáme asi tisíc koček a vzhledem k počasí přejdeme na výhradně zmrzlinovou stravu.

Po dvou opravdu horkých dnech i nocích se ale celkem rádi pohneme o kus dál. Vyhlídli jsme si pěkné místo u řeky kousek za bulharskými hranicemi a těšíme se, že se trochu schladíme. S přejezdem bulharské hranice se také po hodně dlouhé době opět ocitáme v Evropské unii. Pro aritmetické labužníky – je tomu přesně 420 dní. A ačkoliv domů se nám tak úplně nechce, zažíváme i určitý pocit úlevy. Návratem do EU totiž nemusíme po dlouhé době na každé hranici řešit ani pasy, ani sim karty a zase jednou nejme za příliš vzdálené cizince (ta pozornost, kterou jsme téměř všude vzbuzovali nám chybět nebude. No, občas, možná, trochu…).

Bulharsko je poslední zemí na téhle cestě, kde se plánujeme trochu zdržet. Stavíme se v malebném Plovdivu, ale hlavně míříme do hor, do pohoří Rila.  A na steč Musaly (2925 metrů), nejvyšší hory nejen Bulharska, ale i celého Balkánu. Cestou kempujeme u krásného podhorského jezera, koupeme se a urputně se snažíme nemyslet na to, že doslova za pár dní už budeme zpátky doma. Jak je již u nás zvykem, když ráno do hor vyrážíme, tak prší a mlha houstne s každým nastoupaným metrem. Po týdnech úmorných veder nám to zas tak moc nevadí, ale slibovaná panoramata se prostě nekonají. Pomalu stoupáme k horské chatě, která je – ve výšce přes 2700 metrů – už jen kousek od samotného vrcholu. Ten ale není samozřejmě vidět. Vidět není skutečně skoro nic. Rozmýšlíme proto, zda se raději neotočit a nevrátit se dolů. Ale já už tyhle kejkle počasí na horách znám, a tak přesvědčuji zbytek výpravy, že zůstat zde přes noc bude nejen zábava a dobrodružství, ale že ráno se nám zajisté vyčasí a konečně něco uvidíme. V chatě je zima, za to tam ale nemají tam nic moc k jídlu, nefunguje záchod a deky, které vyfasujeme na noc vypadají velmi vyžile. Dětem se ale ta polorozpadlá vrzající chata ztracená v mlze s nevrlou paní domácí náramně líbí a těší se na dobrodružnou noc v zablešených dekách. Takže nakonec skutečně zůstáváme. Leje a fouká celé odpoledne, celý večer a většinu noci. Když mě, ale nad ránem probudí jedna z místních blech obzvlášť zákeřným kousancem do ušního lalůčku shledám, že můj šestý smysl horala mě zase nezklamal. Obloha je jako vymetená, je teplo, jasno a nádherně. Vyskakujeme z našich zablešených pelechů, královsky posnídáme – z místního skromného menu vybíráme jen to nejlepší – tedy horkou čokoládu a slané tyčinky a se stále prázdným žaludkem vyrážíme zdolat nevyšší horu Balkánu. Po obligátních gratulacích na vrcholu a krátké pauze na svačinku (tajně si pro tuto významnou příležitost schovávám naše poslední jablko a jednu müsli tyčinku) se ale opět vydáváme dolů. Děti totiž žene dolů slíbená zmrzlinka a nám už od včera kručí v břiše. Náš výstup pak v údolí náležitě oslavíme v místní etnografické restauraci a pomalu, ale jistě se začínáme smiřovat s tím, že teď už nás bude čekat jen několikadenní přejezd z Bulharska zpátky domů.

Opravdu se nám moc nechce. Najednou máme dojem, že to celé uteklo nějak zatraceně rychle. Že toho máme ještě hodně co objevovat, že je ještě spousta míst, kam bychom se chtěli vypravit a především, že se nám tento životní styl stal sám o sobě domovem. Že život v dodávce a s tím spojená těžko popsatelná svoboda je už pro nás takovou samozřejmostí a přirozeností, že si jen těžko dokážeme představit, že by to nyní mělo být jinak.

Poslední dny na cestě, převážně řídíme, tankujeme čím dál dražší naftu a kontakt s místní kulturou redukujeme na objednávání místních specialit v zájezdních hostincích. Se stále větší nervozitou pozorujeme víc a víc aut s českými značkami a jak nám ubývají kilometry k české hranici, přibývá nutkání raději dupnout na brzdu, otočit auto do proti směru a vydat se někam dál. Kamkoliv.

Ale děti (a my samozřejmě také) už se opravdu těší na babičky, dědečka a své dětské příbuzné a kamarády a auto jede po těch dokonalých evropských dálnicích, o kterých se nám ještě před pár týdny ani nesnilo, tak trochu samo. V Praze už máme koneckonců domluvené nějaké schůzky, já bych měl v září přeci nastoupit zpátky do zaměstnání, Kika objednala dětem nové (neprochozené) boty – dorazí v pondělí, auto musí do servisu (my ostatně také), máme domluvený víkend s kamarády, budeme muset za dva týdny (nebo snad už příští týden?) k zubaři, na chalupě se musí otrhat jablka, sníst cukety, zavařit řepa, musím sjednat nové pojištění, zažádat si o novou občanku, … Uff, uff.  … A tak, aniž bychom si to úplně připouštěli, s vjezdem do Česka pomalu, ale jistě vjíždíme také zpátky do našeho původního života a reality všedních dní. Do života, který se nám před oněmi 14 měsíci sice nelehko opouštěl, ale který nám nyní připadá o to vzdálenější. Poslední noc strávíme u Dunaje, asi hodnu jízdy od českých hranic a pak už jsme najednou doma. Doma?

Více hořkosladké už to asi opravdu být nemůže.